NEMO.
I.
I.
Na zpátek přes hory, přes doly
vábí mě veselý tón,
do dálky silnicí s topoly
trubky své známými hlaholy
loudí mě postilión.
V halenách modrých jdou formani,
na koních plechový třpyt,
vesnice stranou jak na dlani,
vysoko jásají skřivani
nad pruhy mákův a žit.
V dávno již rozpadlém povoze
zajíždím v bývalý čas, –
po věčném shonu a hlomoze,
sensaci, horečce, nervose
sladko si oddechnu zas.
Vítejte, rozkošné tišiny,
o nichž jsem blouznil a snil!
[135]
Po nivách úsměvné roviny
nečadí továren komíny,
nešílí automobil.
Bábu na omšeném zápraží
souží o pohádky vnuk,
pan farář kývaje Kuráži
s Preslem a brevířem pod paží
míří do květnatých luk.
Vítej, ty zapadlý živote
pestřejších, svěžejších krás,
kytar a spinetů rokote,
blouzivých Wertherů šepote
pod Fauny parkových váz!
Hlas:
Ještě jen o kousek přes pole,
do krásy minulé dál!
Na každém krajiny hrbole
uvidíš kostlivce na kole
a nad ním krkavců bál.
Pěvec:
Kdo jsi, ty sýčku? – – Vše němo. –
Kdo jsi? Jak zoveš se?
Hlas:
Nemo.
136
II.
II.
Pravda: Šeř minulou krášlí
mladosti půvab jen zašlý,
staroba, kterou již ruší
života hlomoz a vír,
jejíž duch znavený tuší
blízko již věčnosti mír.
Ještě chci těšit se žití.žití,
dosud svět pestro se třpytí
v oku, nechť spánek je šed;
vmíchám se v junácké davy,
do svěží přítomna vřavy
vesele bouřící v před.
V supotu výhní a strojů,
v zápalu duchových bojů,
v povodni lidových řek
rýti a kácet a bořit,
v ohni a ssutinách tvořit
budoucí spanilý věk.
Hlas:
Nebude sluhů ni pánů,
peněz ni dědičných lánů,
států ni soudů ni kast,
nebude čmelů ni trubců,
nebude sobců ni hlupců –
znám již tu krásu a slast!
137
Pěvec:
Kdo jsi, jenž syčíš mi v péru?
Hlas:
Nemo!
Pěvec:
Et omnis?
Hlas:
Ba, věru.
III.
III.
Nuž, nechám proroctví a zbystřím sluch,
co pěje vůkol Přítomnosti duch.
Anglosas:
Můj prapor hvězd nad světem září novým,
mé lodi oceánům vládnou všem,
na skráni Kohinúrem pohádkovým
mně Aurengzebův hoří diadem.
Můj bystrý duch, má síla, řeč i řády
již podmanily sobě lidstva půl,
jim kyne berla příští světa vlády,
vše proniknu svým rázem, země sůl.
German:
Již na Kyffhäus’ru procit’ Rudobradý
a nad ním krouží oba havrani
se slavnou zvěstí, že vnuk jeho mladý
zas berlu světa chvátí do dlani;
138
všech soků osidla meč pádný přetne,
zas Hohenstaufů říši vytvoří,
před slávou germanskou, jež k nebi vzletne,
všech plemen sbor se v prachu pokoří.
Francouz:
Ho! nechvástej se vrátkým bitev zdarem,
nám srdce vznáší jistá naděje,
že kohout gallský v machu křídel jarém
kdys odvety zpěv hrozný zapěje.
Jak vítězně kdys létla k Labi, Pádu
bouř našich sil a nových, volných dum,
zas nastolíme svoji jasnou vládu
nad temné, barbarské tvé moci rum.
Rus:
Já hrází budu též. Ač losů zloba
mě právě zkrušila, však povstanu
zas mohutně, má přijde opět doba,
svět slavský zlomí příboj Germanů.
Ta síla ohromná, nechť tuhý spánek
ji poutal věky, rostla, roste v něm,
již mrákotu s ní plaší jitřní vánek
i probudí se k děsu sokům všem.
Japonec:
Nám patří budoucnost! Znak chrysanthemu
ku hvězdám širá vztyčí Asie,
drak Číny nesmírné se připne k němu,
Ind, Malajec svá pouta rozbije.
My Západ potřem’ jeho vlastní zbrojí,
139
svým bystrým duchem, silou hrdinnou,
rod žlutý proti bílému se spojí,
svět sloučí v novou říši jedinou.
IV.
Nemo:
Slyšíš ty budoucna zpěvy,
blízké jak dělové řevy,
nesčetných bodáků chřest?
Toť jsou ty líbezné zkazky
o věku všelidské lásky,
míru a sbratření zvěst!
Pěvec:
Slyším ty zlověstné noty:
však to jsou poslední hřmoty
bouřlivých minula chmur.
Z dola slyš! mocně se hlásí
smíření chorál a spásy,
vítězný osvěty kůr.
V.
Zpěvy z dola:
Jitřní nám jásají zvony,
posupná ulétá noc,
nad vetché kříže a trony
nová se vztyčuje moc,
140
okovy, bodáky lámem’,
nad kleslým pověry chrámem
osvěty budujem týn,
obléká juný duch času
talár věd za popskou řasu,
halenu za hermelín,
sřítí se trouchnivá násilí vláda,
pomine národů divoká váda,
změní se svět
po chmurách tisíců let
prací uvolněnou v jediný květ.
Přes říší umělé meze,
přes dávný národů spor,
přes veto vládce a kněze
lidstva se sjednotí sbor,
plemena v náruč si klesnou,
přísahu bratrství plesnou
zahlesnou jediným rtem,
rovných všech rodina lidí
novou si společnost zřídí,
valný všech jazyků sněm
prohlásí zákony úmluvy nové,
splní se hnětených staletí snové,
širou tu zem’
k dědictví šťastnému všem
ovládne práce pak vítězný tem.
VI.
Nemo:
Známá to hymna pěkného znění,
s praporem rudým v bouřlivém pění
141
nadšeným šikem valí se lid;
ale viz! v čele chudého davu,
cinkaje zlatem v odraném hávu,
přestrojen věčný se usmívá žid.
Dobře má, chytrák! Soptící divě
peřeje času zavádí lstivě
v příhodný sobě úval a směr –
jenže kdes hlouběj v nezkrotném hněvu
nové zas proudy, v šíleném řevu,
divoce tryskají z podzemních děr.
VII.
Hlasy v podzemí:
Novou zas hrází
chytají proud,
řečnickou frází
zpíjí se bloud;
volby a sněmy,
s průvody všemi,
dělnické šiky,
stávky a křiky
nezničí kleté
poroby zlo,
nové jen splete
otrok si jho.
Pozorně, druzi,
míchejte směs,
nechať stroj hrůzy
hotov je dnes,
142
zítra jej vmetem’
s oslavným květem
tyranu k noze
ve zlatém voze:
mžiknutím brvy
hromový třesk
v dýmu a krvi
pohřbí ten lesk.
Bláhovo líčit
schátralý dům,
přístavky týčit
na vratký rum;
z kořen vše sbořme,
nové pak tvořme
teprve řády
bez ničí vlády...
Pozorně, braši,
míchejte směs,
zbraní buď naší
pohrom a děs!
VIII.
Pěvec:
Ó běda! Kam se šine teskný zor,
jen divé záští všude, boj a spor.
Nemo:
Klid marně hledáš tam, kde lidé žijí,
snad Přírody se zléčíš harmonií.
143
IX.
IX.
Mrak listů stíní obemšenou stezku,
jen pokradmu ve snivé šero kol
zrak slunce proniká, v tom plachém lesku
svůj zažíhá terč zlatý květu stvol,
nad hlavou listí šepotá jak ze sna
a ptačí písní jásá, teskní vesna.
Ó, zjevy rozkošné a sladké zvuky,
jak vámi okřívám! Jen mořský zpěv
jak daleký sem vanou lidské hluky
a z nitra mizí bol i hnus a hněv,
jak dávný nad kolébkou šepot matky
báj lesa tiší trapné jeho zmatky.
Kde trochu volnosti ruch lidský přeje
jen dílům Přírody, jak promění
vše krásně po svém, a kde spára zeje,
houšť květů splítá v božském umění!
Nad bliktry poetů a nauk šedo
tys’, písni písní všech a sladká vědo!
Chci pohřížit se do té bible květné,
ssát labužnicky všechny lahody
té velebásně hluboké a vzletné,
chci pronikat až v duši přírody,
ji vystihovat v každém vzdušném tónu
jak družina ta slavná z Barbizonu.
Hle, temnomodrý květu zvon a rosné
v něm blyštění – zrak dívčí z vlhkých řas,
když z divů spánku sladkého se prosne,
tak zářívá – a k dovršení krás
144
teď nad ním rozestírá motýl zlatý
svých křídel klénot zdobně cípovatý.
Leč náhlé drama! Jako živá střela
pták motýla stih’ v bystrém poletu
a zapadl s ním do sněžného běla,
jímž hloh tam svítí v plném rozkvětu.
Jdu blíž – pták uletěl – leč s trýzní krutou
zde zanechal svou oběť nabodnutou.
Ve smrtné muce motýlek se zmítá
na břitkém trnu, jenž mu v prsou tkví,
a bedruňka zde, můra vedle vbitá
na jiný osten, jsou ti svědectví,
že mučírnou je shluk těch květů skvostný,
kde zuří katan ťuhýk nelítostný.
Ach, přírodo, i ty?! – Zde pavouk sivý
od větve k větvi nevod uplétá,
té přízi ozdobné se chodec diví –
leč zoufalá se muška třepetá
v té sluncem ozářené lehké mlze
a rosné perly v ní jsou trpké slze.
A co tak dumám, vlastní moje pata
smrt, muka schystala: hle! něžný tvor
jí zdeptán žaluje na svého kata –
smrt, bolest všude, kam se kloní zor,
a sluch-li bystříš, ston ti v srdce ryje
z té klamné všehomíra harmonie.
Ston mučených a trýznitelů skřeky
vraždění jen věčné závody,
145
děs, bolest skrytá za lichými vděky –
toť v hloubi své je život přírody
a člověk, dravec s nejkrutšími spáry,
sám živ je rozsápaných žertev cáry.
Vděk přírody hrá pouze na povrchu
a v illuse hned sešle mraznou sprchu,
když vhloubáš se do sama základu –
Nemo:
Vnoř hlouběji se ještě! Tam snad minou
ty dissonance mučivé a splynou
před vyšším umem v libém souladu.
Pěvec:
Jsi u mne zas? – Tvá rada málo platí:
Tam hloub i sama skutečnost se tratí,
tam věčné záhady je temná říš.
Nemo:
Nuž, skutečnosti nech a chyť se taje,
s nímž moudrost metafysická si hraje!
Pěvec:
Tou potěš jiné!
Nemo:
Neslyšíš ?
146
Píseň zvonů:
Dejme se ruče
v polet a skok,
srdce ať tluče
v kovový bok,
čile se zmítejme,
slavný den vítejme
hřímavým chorálem jásavých slok!
Hlasněj’ ty nižší,
slaběj’, ty bližší,
temně ty s druhem,
jasně v to já;
naše hřmi luhem
allelujá!
Plní zvuk plesný
údol i stráň,
sbírá dav těsný
pod starou báň,
věnec kde ovíjí
mystických lilií
královny nebeské milostnou skráň.
Temně i jasně,
slaběj’ a hlasně
s bratřími, brate,
družme svůj zpěv
v oslavu svaté,
nejčistší z děv!
Požitkem chudý
světa je shon,
147
trudy a bludy
po bědný skon,
v pusté to víření
těchu a smíření
víry jen rozlévá posvátný zvon.
Leťme tu spolu
vzhůru a dolů,
z pozemské hluše
nad vášní rej
s námi se duše
k azuru chvěj!
Chodec tam v lese
naslouchá nám,
myslí se nese
v daleký chrám,
z něhož kdys vesele
za jarní neděle
v rodný dům vracel se k dětinným hrám.
Bouřemi zrytý,
života sytý,
po našem hlase
nad světský vír
povzletne zase
v nebeský mír.
Pěvec:
Ach, ano: časem nechť si rozum brání,
nechť vlastní ret se trpce usměje,
sen pošetilý vábně kmitne skrání,
jak v nostalgii srdcem zachvěje,
148
stesk unáší mne v dávné jitro žití,
kde zlaté mlhy přeludů se třpytí,
kde skutečnost jen růžově se šeří,
duch děcka svět si vlastní upřádá,
v ráj stejně jako v divy báje věří,
o původu a konci nebádá,
jak holátko pod křídlem lásky bdělým
sní v teplém hnízdě, jež mu světem celým.
Nemo:
Nuž, zkus tam vrátit se. Pod sněhem stáří
zas klíčí dětské jarní sněženky –
zdus pochyb zápas, jenž se v nitru sváří,
věd poznatky, dob nových myšlenky,
snaž opět v nemožné se věřit všecko,
snad uvěříš, zas šťastné budeš děcko.
Pěvec:
S tím počkej, až mi stáří rozum zhněte;
teď mozek ještě zdráv, ač nad ním šeď.
Nemo:
Jen chtěj! Slov pomni: „Dokud nebudete,
jak jedno z těchto malých –“ Kolem hleď!
Jak blížíme se chrámu, v lese zřídlém
vše lidovým se pestří úborem,
jak motýlkové různobarvým křídlem
roj dítek svítí sterým fáborem,
jenž s kloboučků vlá, plných per a kvítí,
a s kordulek, jež cetkou zlatou svítí – –
149
však pohleď v jejich malé obličeje:
z těch samo slunce májové se směje!
Viz děvy půvabné a statné chlapce,
sníh řásných košil, kytky, rudé střapce,
co štěstí v líci šohaje a krásky!
I starcův oko mdlé a stařen vrásky
pod cípem pestrým svátečního šátku –
vše září blahem vnitřního též svátku.
Co těm je věrouka s dogmat sporem?
Jich prostá duše jen se opájí
po všedním trudu poesií forem,
jež tajuplným kouzlem dýchají,
těch varhan, písní, zvonů hlaholením,
jež s pokolení znělo k pokolením,
s nímž spjaty vzpomínky let dětských drahé,
v němž jímá srdce povznešení blahé.
Pěvec
(pro sebe.)sebe).
Ba věru, v lebku mlhou opojivou
dech minulosti stoupá, mystiky
v něm kadidlo se vlní s duhou živou
všech smavých barev folkloristiky,
zář tulipánů s šerem gótiky.
Chci z novověké osvětové nudy
v dob zašlých divné sny a třeba bludy!
Nač váhám překročiti muří nohu,
jíž osvěta mi hradí cestu zpět
v ten volnodumcům zakázaný svět?
Zdaž strachů z jejich smíchu nepřemohu?
Vždyť úzkoprsým dogmatikem stal se
sám skepticismus, pedant sešedlý,
150
a z buřiče v něm tyran vyklubal se
na formulky své suché posedlý.
Chci omrzelé jeho jařmo střást,
všem vtipům navzdor, haně, mudrování!
Nechť pravdu líhne vráska jeho skrání,
tož jistě všecku ne – jen pravdy část!
Zde v srdci jasně cítím to, vždyť buchá
všech svůdných klamů chtíčem, přeludů,
jež rozpitvala v niveč skepse suchá.
Nechť důkazem vše drtí střízlivým,
mně ideálem není vábivým
přec filosofy pilně ostrouhaný
vzor člověka bez poskvrny a hany –
ten patron herrenhutsky střízlivý
a s každým vláskem urovnaným přesně
i s hybem každým vyměřeným těsně,
jak mechanický panák neživý
to konající pouze, vážná věda
co dobrým, účelným a vhodným shledá.
I když se zove pravým křesťanem,
tož protestant je nejsuššího směru
či quaker škarohlíd – líp stokrát věru
být po anticku smavým pohanem!
Spíš chtěl bych – –
Nemo
(dívaje se pátravě na zamyšleného):
Zdá se, že již ovíjí tě
tkáň divotvorná galilejské sítě.
Pěvec:
Chceš napodobit Mefistovy škleby?
Nech plagiátů nechutných! Vždyť sám
151
bych doved’ nevtipně se rouhat nebi,
kamž ovšem nazpět cestu nehledám.
Vždyť směšno přemlouvat se, že bych moh’
zas uvěřit, več věříval snad hoch –
ba, več jsem nikdy nevěřil ni v snění
svém dětském: když jsem v prvním přemýšlení
své ručky spínal k zářným malbám chrámu,
Bůh trojjediný, jenž tam shlížel z rámu,
mým nikdy nebyl snem; i svatí, svaté
jen pouhé byly malby, sochy zlaté
mým cizí představám; mně zněla hluše
ta slova, nemluvila k srdci, z duše,
ty modlitby, jež kolem v lidí tlumu
ret zvykem hučel v jednotvárném šumu,
vět naučených hluk mě rušil spíš
i cizí hlahol kněžské latiny
i s umučeným tělem strašný kříž
tam na oltáři. Jiné vidiny
má dětská tucha tkala nad blankyt
a jiných výrazů si hledal cit.
To způsobil též duch, jenž doma vanul,
kde otec deista pak junovi
ta vštěpil přesvědčení, na nichž stanul;
a poznání, že lid můj v okovy
byl vržen římským fanatismem skuté
a ztamtud zakoušel jen rány kruté,
můj odpor zanítilo k němu zvlášť –
Nemo:
Pak vůbec k náboženství všemu zášť
jsi liberální pěstil v duchu doby.
Však osvětě teď nadchází čas mdloby,
152
zas mystika vše loudí v léčky vábné,
a k tomu (přírody to zákon!) slábne
i léty mozek tvůj, veň chorou vnadou
sny svěceného hašiše se kradou.
Pěvec:
Jen točíš stále kolovrátek známý
not osvícenských, k smíchu zvetšelých
i tobě! Že mi rozum popstvo zmámí,
sám nevěříš; však jizlivý tvůj smích
i s analysou střízlivou mě nudí
a snivé toužení mi vlaje hrudí.
Jak v ostrém světle denním po večeru
když toužíme, po luzném pološeru,
po čarodějném stříbrosvitu luny:
v mém nitru citu, poesie struny
v řeč chladnou. rozumu zas vřele znějí,
duch prósou zpráhlý všechna kouzla její
chce znova okoušet. Syt zkusných skel
zas illuse chci hledět hranolem
na přírodu a život kolkolem;
po prachu škamen obraznosti pel
zas volím duhovitě nedůtklivý,
chci v báj a div se vrátit, bloudek snivý.
Nemo:
Ba, takto staré kulty mrou! Jak den
se tratí v purpur mlh a luzný sen,
tak ve sklonu se víry sešlé třepí
v dešť odebleskůode blesků ještě svůdně lepý.
Jen vzpomeň duhozáří antiky,
jež v Olympanů svítí zániky!
153
A tak hle! renesancí středověku
co zdá se v našich dnech, je vzplanutí
jen ještě slední mystického vděku,
jen zbylou vína vůní, pachutí
ve prázdném poháru, jen klamná vnada
na zbylé kůži setlelého hada.
Tak předsmrtné mdlá čela ještě matou
sny mystiky – buď pro ni Apostatou!
Pěvec:
Vhod připomínáš Romu, Helladu.
Nic nezdrželo jejich západu,
nad trosky chrámů lepých, smavé bohy
kříž krvavý vznes bledý asket strohý.
Vše kryla dlouhá středověká noc,
z pod trosek vyzářila v obzor tmavý
a vstali vítězně zas bozi smaví.
Však víš, jak onen dávný jas a vděk
vše proniká, čím rozkvet’ nový věk.
Nemo:
Leč mníš-li, antický že ožil duch
v té vesně renesančních dum a tuch?
Co jednou dožilo, to nikdy juž
se k žití nevrátí, jak ze své hlubiny
čas zašlý nevydá ni vteřiny.
Zpět v antiku se myslí celou vhruž,
chtěj onen život v uměn kouzlu smavém
dnes obnovit i s názorem a mravem –
Zdaž od kvasu se solí attickou,
od ladních soch a Horácovy sloky,
154
v cirk šel bys vidět šelmu libyckou,
jak zajatce rve germanského boky,
neb na křížikříži, kde Galilejčík pní,
by posléz hořel živou pochodní?
Ne, antický duch živý navždy prch’,
jen formou, prázdnou perly skořepinou,
věk nový odít chtěl svou duši jinou,
však nový vtiskl ráz i na povrch
ten vypůjčený. Stejně podstata
též církve duchová jest odváta
již navždy jitřním novověku vanem;
jen v starožitném zevním šperku planém,
jenž po ní zbyl, duch moderní si leda
hrát může ještě na zbožného děda
ve chvíli vrtochů, ač touto kuklí
lež nebo psychosu šev jeví puklý.
Pěvec:
Nuž, buď si tedy: chorý sebeklam!
Však odolat mu nemohu – jak reky
kdys graalu zázračného skvoucí plam
v dóm bájný táhl přes hory a řeky,
mne kouzlo nezdolné zpět vábí tam
v tu romantiku posvátnou, chci duší
tam zpráhlou ssáti novou slast, již tuší
dob našich syn v tom zašlém světě starém,
již dostiženém jen fantasie čarem.
Ó, vzpomínám na chodbu šerou, dlouhou,
kam okny z šestihranných drobných skel
svit jedva krad’ se mihotavou prouhou,
jímž venku pestrý ulic rej se skvěl,
svět onen hříšný, hochu, junovi
155
po řadu roků zahražený pevně,
zdí starou, chmurnou kněžské budovy,
v níž sice nitrem odporoval hněvně
té moci ponuré, jež naše dědy
v noc dlouhou vrhla mrákoty a bědy;
leč přece v útrobu se maně loudil
svod mystického vděku ledakterý,
jenž skrýval se v kout cely pološerý
a varhan, zvonů hlaholením proudil,
jenž z nejednoho dýchal obřadu
i z milých tradicí a zvykem cet;
na chvilek myslím sladkou náladu,
kdy zapomněv na skutečnosti hnět
a pochyb hlod jsem jako v opojení,
jak robě snící v blahém ukojení,
se oddával v moc jakous tajemnou,
jež hvězdným okem bděla nade mnou.
Nemo:
Pryč s ostýcháním! Rozumím ti zcela.
Teď duše mnohá volných myšlenek
pouť skončí bouřnou, na níž poumdlela,
a v tichý, klidný, teplý přístěnek
se přitulí, jejž kompromiss jí skytne
se starou tradicí; že pro ně nové
to staré zas, v tom kouzlo již, a snové
jsou příjemnější nad rozbory zpytné.
Chop tuto zvonec fortny starožitné
a jistě ve svém pohostinném kruhu –
ať jako svému hostu jen či druhu –
sbor mnichů vyplní ti zbožné touhy:
tam v chodbách šerých plaché světla prouhy
156
zas najdeš, tajů stín a vidin zář,
i plný starých maleb refektář
se slušným soustem na cínové míse – –
Nuž : „Ora et –“ne, to sem nehodí se.
X.
Klášterní episoda.
1.
(Komnata opatova.)
Opat:
Hle, jaká náhoda nás tedy k sobě
zas vedla po tak dlouhé, dlouhé době!
Tys v pravdě neměl tušení?
Pěvec:
Ni trochu.
Co naposled jsem veselému hochu,
dal s bohem, za obzor’s mi zapad’ zcela;
jen po letech jsem doslech’, mnišská cela
že skryla tě, a dál ni jedné zprávy.
Že v takém lesku duchovenské slávy
zde najdu tě, zkad měl jsem vzíti tuchu?
Vždyť z věcí církevních jen zřídka k uchu
mi došlo cos – a klášter ten tak stranou – –
Opat
(s lehkou výčitkou):
Jáť světskou dráhu tebou vykonanou
157
líp stopoval – však ovšem: zvuku jména,
jak tvoje, prostupna i cely stěna.
I zde se sledí za básnickým ruchem,
vděk verše cení, nechť nám v úkor duchem. –
As básnickým též vrtochem je pouze,
co’s právě o své vyprávěl mi touze,
žít déle v naší mnišské samotě;
či –
(hrozí mu žertovně prstem)
snad že pokušení vedlo tě,
nás špehovat pod maskou neviňátka,
zda vhodná by tu nenašla se látka
ku břitké nevěrecké parodii,
a na svých prsou bychom hřáli zmiji?
Pěvec:
Jen pravdu mluvím ti: Za srdce zpráhlé
cos jako chorý stesk mě chytlo náhle,
stesk nezdolný po zášeří a míru
ze světla již mi trudného a víru,
ven ze všeho, čím přítomnost se zmítá,
zpět, minulost kde z bájných máků splítá
na žhoucí skráně konejšící vínek
snův opojných a dětských upomínek.
Mne pojednou tak divně táhne zpět
ta chodba dlouhá, víš, ta z dávných let,
jíž před námi stín tajemný se smykal
a na konci svit červenavý blikal
pod nohou Kristovou, kde leckdy spolu
jsme snívali až zvonce do hlaholu,
jenž volal v refektář neb k pobožnosti.
158
OpatOpat:
(usmívaje se):
Ó, chodeb shodných s tou zde máme dosti!
Však pomníš-li též jejich dlaždic ledných
a v refektáři leckdy hodů bědných?
PěvecPěvec:
I mrazný dech, jenž tam nás trápil kdys,
i malá štědrost cínových těch mis
a jiné zlo s tou různou vnadou chudou,
vděk zábav pokradmých s knih vetchých nudou,
puch plísně s vůní kadidlových dýmů,
šept otčenášů s hříchem tajných rýmů,
vše chmurné, světlé oněch dávných let,
jak z různých bylin vzatý med a jed
v mok opojný, se míchá v čarnou směs,
jíž zde tak mocně duch můj schvácen dnes,
že prst na fortnu klepl z nenadání
a že se tážu: Splníš moje přání?
OpatOpat:
(po některém přemýšlení):
Jest možno přec, že ve tvé náhlé touze
cos vězí nad chvilkový vrtoch pouze;
kdož ví, zda neroznítil srdcí vládce
tu jiskru – hm –
(klopí zrak před okem pěvcovým, které se k němu zdvihlo)
Leč odpovím ti krátce:
Nuž, prodli, dokud vhod ti, milý hosti,
159
rád od srdce tvé budu přítomnosti.
Snad dovedu i v sídle mnišském, hochu,
(otáčí svůj prsten s velikým smaragdem)
ti skytnout pohodlí a zábav trochu,
– ne salony čím světské daří hosty –
(s úsměvem)
a musíš vpravit se i v naše posty – –
leč knihovnu zde máme velké ceny
a mnohým předchůdcem zde shromážděny
i v obrazárnu díla pěkná věru –
sám skromným ochotníkem jsem v tom směru –
(máchá rukou k obrazům na stěně)
– a širý sad i s domem palem, fíků
můž’ zamluvit se rostlin milovníku.
Pěvec:
Nic o pohodlí, o požitcích světa!
Chci příchuť askese jak v ona leta,
jen mnišskou prostičkou mi vykaž celu,
kde skelné kroužky v olověném tmelu
zřít oknem popřívají z polochmury
do stinné, tiché pouze kvadratury.
Opat:
Vše, jak si přeješ.
(Volá do předsíně:)
Bratře Rochu!
(Vchází mladý přívětivý mnich.)
160
Hosta
veď do světnice nárožní!
(K pěvci:)
Je prosta,
vždyť celou byla kdys. Tam po své pouti
pod péčí jeho můžeš oddechnouti.
Mne slavnost volá k pobožným tam dole,
však shledáme se při poledním stole.
161