Váda květů.
Ruch klevetivý jednou na záhoně
vjel do besedy drobných macešek,
sem tamo peřestá jich líčka kloně,
v nichž pitvorný se jevil úsměšek,
až ze šuškání zlomyslných krásek
ke svlačci donesl se ostrý hlásek:
„Jen vizte, hi hi hi, kam až se pne
ten větroplach do výše závratné!
Prsť tato živná ku rozvoji stačí
nám všem – jen dobrodruh ten zhýralý
tká fantastické svoje spiraly
kams pod blankyt až do oblasti ptačí.
Snad sprostou jest mu roditelka zem,
snad pohrdá všech květin údělem
a směšně opičí se po motýlech,
kejklířsky těkaje po vzdušných cílech?!
Hle, kterak otvírá své květné číše
jen hmyzu v posměch s nedostupné výše!“
Jim svlačec hrdě odpověděl s hůry:
„Jak vás, ó duše nízké, vzlet můj hněte!
[116]
Že vy tam dole vypnout nemůžete
skráň trpasličí z prachu zemské kůry –
aj, mníte proto, aby každý s vámi
se krčil do rmutu, v němž tlíte samy?
Nechť podlá závisť sočí pode mnou,
mé snahy nadšené výš, výš se pnou
v ten jasný éther, blíže k nebes taji,
kde nehyzdí mne střevlec kalem svým,
kde kalichy mé čisté obletají
jen vzduchu dítka křídlem zářivým.“
A dále vzpínal bandalír svůj řasný,
jenž z lístků, květných pohárků byl tkán,
statnému stromu na vrcholek jasný.
Tu zahovořil pyšný tulipán:
„Vím, proč se pachtí svlačec do výšky;
tam nahoře, ze stínu loubí svitnou
přec do oka ty bledé kalíšky,
když obdaří je slunce prškou třpytnou.
Však zde, na půdě prosté vedle nás
by zanikl ve sboru skvělých krás.
Jak stín by s matnou svojí bělobou
zde mizel v chudém, starosvětském šatě,
kde jiní září skvostnou ozdobou
ve stříbře, perlách, purpuru a zlatě –“
„Za svlačce nechci dřevce lámat,“ vece
z besídky jasmín. „Avšak míním přece,
117
že vkusnější jest jeho kalich prostý,
než tvoje, tulipáne, říza drahá,
ty barvy plamenné a vzácné skvosty.
K té pestré nádheře vkus hluchý sahá,
chuť zvrácená; jen zrak se chladně pase
bez vyšších vznětů na tom pyšném jase.
Ty’s mrtvá loutka pozlátkových třpytů:
vždyť duše květná – vůně – tobě chybí,
ten pravý květin vděk, ten opar libý,
jenž srdce potápí v tůň sladkých citů.“
V tom ozvalo se z azurného lemu,
jejž tkaly pomněnky kol vodojemu:
„Jak se tu chlubí vetřelcové cizí,
že před nimi vděk našich luhů mizí!
Přec nám zde sluší vavřín vítězný.
Nás vlastním popudem ta zem si plodí,
a šat náš vkusný, prostě líbezný
v rám toho kraje nejlépe se hodí.
Jen vizte modré naše hvězdičky –
zdaž neokouzlí, ač tak maličky,
zrak umný víc než tulipánů pýcha?
A nechť si opojně tam jasmín dýchá,
přec vůně fial sladší vůní všech,
jsouc kraje toho vlastní jarní dech.
Však námi zhrdá cizomila pych:
jej oslňuje divný útvar bajný
a žárných barev přepych cizokrajný,
aróma prudké, dráždící mu čich;
118
on z daleka si tvary, vůně snáší,
jež nehodí se do přírody naší.“
I růže vmíchala se v tento spor:
„Jste úzkoprsí, modráčkové milí;
zášť k cizině vám kalí slabý zor.
Aj, pěkný byste záhon sestavili
ze straček, pampelišek, myších oušek,
chrp, fial, heřmánků, mateřídoušek – –
Ne! Samy kralujte si v háji, luhu;
než umělá kde ruka sadu velí,
ta širým světem sbírá květnou duhu,
tká v rodný vděk i cizí půvab skvělý.
A pravá krása domovem je všady.
Hle! mnou se pyšní každé podnebí
a nadšeně bard severu mé vnady
jak Farsistanu pěvec velebí.
Mne panovnicí květin všude zvou,
a nebude snad jmíno neskromností,
že nad vás všechny kladu krásu svou:
můj čárný květ nejsladší vůni hostí,
v prach nekrčí se, aniž v oblak vzletá,
tvar vábný má i velkosť v ladné míře,
červánků libým ruměncem se pýře –
zdaž nejsem v pravdě první kráskou světa?“
„Tvých ctností rejstřík vyčerpán je zcela,
jen – trnů svých jsi skromně zapomněla,“
náprstník pravil s uštěpačným smíchem
a za ním škodolibé macošky
119
sem tamo kývaly se v chechtu tichém,
až třásly se jim pestré lalošky,
i tulipán se smíchem rozkýval
a svlačec sám se s hůry usmíval.
„Ó všetečná vy ústa jedovatá!“
hněv růže vzkypěl – ale ztichla mžikem;
i macošky umlkly s náprstníkem,
všech květin ústka tichem náhle spjata.
Chřest kročejů... Po boku sličné děvy
muž mladý vešel; v sadě stanuli
a radostí jim zraky vzplanuly
nad místa toho rozkošnými zjevy.
Muž vzdechl posléze: „Jak vábný sad!
Jak utěšený soubor sterých vnad!
V jak ladný, bohatý se celek pojí
ty kalichy a zvonce různotvárné,
ty rozmanité barvy, bledé, žárné,
ty velké květy v něžných kvítků roji,
kde v lepý věnec rodné květeny
i vděky cizích pásem vpleteny!
Zde květný had se směle vzhůru vije,
tam koberec hvězd modrých zemi kryje
a jinde jiné září větvic šerem –
rej květů shora, zdola, každým směrem.
Zde macošek líc pitvorná tě baví,
tam snivé očko pomněnky tě zdraví,
blíž tulipán plá skvostů pokladem,
keř růží vstříc ti šine vonnou řasu
120
a svlačec nabízí ti diadem
ze sněžných zvonců do rusého vlasu,
stem zářných zraků vonný jasmín kyne
tam naší lásce do jeskyňky stinné – –
Ó rci, co vábněj’ toho sadu zkvítá,
jenž ve sto vůní rozličných se hrouží,
v němž různých květů na tisíc se splítá
a každý po svém kráse celku slouží?!“
121