Bílá paní.
(Balláda od J. J.)
(„Zora“ z 30. listopadu 1862, č. 6.)
Rozčílila chlapce kniha děsná,
on vše její tváře vidí;
po stěnách se hrůza rozplazila –
hu, to nejsou tváře lidí!
Nad hlavu si přikrývku vytáhl,
obrátil se – v jiné snění:
rakev černá v oči se mu dere,
v uši smutné hrany znění;
otci platí truchlozvuk na věži,
otec umrlý tu v rakvi leží.
Nade rakví služebníků kolo,
prostřed nich se leskne žena
a ta z očí slze vynucuje
v hedváb, nímž je ozdobena;
rukou tiskne nevlastního syna,
oko má jen pro své dítě;
zjevně líbá dědice, sirotka,
kéž’s u otce! myslí skrytě.
On to poznal – vždyť ho doma bila;
Ach, má první, jinačí ta byla!
V tom tu slyš! kročeje utajené,
dveří dálných otvírání –
vždy to blíže – jako šustot větru...
Ha, to z knihy bílá paní!
V dveřích zticha otevřených stojí,
dlouhá, vlasy rozvázané,
29
měsíc kradmý hrůzou ji oblévá,
hrobní dech jí z šatů vane –
k němu skloněna teď váhá, váhá;váhá.
Nebesa! již do záňadří sahá...
Ježí se mu vlas, tu rozpomněl se:
otcův palaš nad postelí –
Vymrštil se, bleskem šavle padá
tam, kde její leb se bělí;
k zemi klesla s bolným vykřiknutín –
zděsil známého se hlasu:
ha, to macechy se pohled trhá
v smrti při měsíce jasu,
již jí marná dýka v mrtvé pěsti:
zabilť bílou paní – své neštěstí!