(Báseň bez nadpisu z r. 1863.)
Jak’s šťastný, milostpane náš,
že ti tvé slunce kleslo.
Ty přece všeho požíváš
a rozkoš je tvé heslo!
Ty nevidíš, jak žebrota
tam na silnici pláče –
teď bez hany tvá štědrota
dál okolo nich skáče;
ty nevidíš, jak na poli
tví šafáři ti kradou,
jak lokajové za stoly
v tvé kapsy ruce kladou;
ty nevidíš, jak papají
tví přátelé ti z ruky
a za zády ti střápají
jen smíchy do paruky;
ty nevidíš, jak den co den
tvé rety, tváře vadnou
a vlasy tvé co seschlý len
tou hýřivostí zrádnou;
ba neuzříšneuzříš, až v urnu tvou
zlé smrti klesnou losy
a pán ten s kostí větravou
ti ukáže své kosy,
66
ty neuzříš, jak testament
ctní mnichové ti spíší
a odkázkami pro konvent
zlé svědomí ti ztiší;
ty neuzříš, jak Nezalhal
cos do ucha ti poví,
sic bys ho jistě věšet dal
rozhořčen těmi slovy:
„Že povídá si holota,
jak slunce pánům kleslo
a blahá že jim slepota,
neb Cháronovo veslo!“