Nevykvetla růže na panské zahradě,
vykvetla to dívka na knížecím hradě.
Odchovali jsou ji cukrovím a medem,
umývali celou ve víně a mlíce,
ukolébávali na zlaté kolíbce –
Líbával ji otec s přeradostným hledem.
A když povyrostla v hedbáví a zlatě,
anjelem tu byla od hlavy až k patě:
štíhlé její tílko z červánků utkané
bílou nožičkou se jedva týká země,
líčka její bílá v kaštanovém lemě
jak dva lupeny jsou ode růže plané.
Mezi komorníky a komornicemi
běloskvoucí atlas na dívce se řasní –
skvělobílou perlu andělové jasní
vsadili to z lásky v šedý prsten zemi!
A kníže pln lásky k svému jedináčku
střádá pro ni věno v prošívaném sáčku.
Rostou-tě s tou dívkou v knížecí komoře
jinoši dva švarní spanilého těla;
ku hvězdám pnou směle mládenecká čela
co dva mladé duby na zelené hoře.
Vzalť je kníže za své od zbrojnoše svého,
co zaň ostří přijal meče krvavého,
stejně je král chová, stejně je i šatí,
jsou-li vedle sebe, tíž je rozeznati.
Ó, jak často stejná skořepina
uzavírá jádra zcela jiná!
Mladší bratr – ve královském šatě
na bujnou se vyšvihuje brunu,
k háje cválá zeleného lůnu
za sebou své služebnictvo tratě.
Nahoru a dolů, širou plání,
upocená bruna s ním uhání, –
před ním srna černooká letí,
anděl-tě jí smrti u zápětí.
U večer pak v pochlebníků kole
poháru se za pohárem chytá,
až ta družina již celá spitá,
pod stolem se povaluje dole.
Jiný starší bratr – jemu záhy
jasnější se otevřely dráhy:
Ó, jak blaze šafáři je dlíti
ve hlubokém stínu jabloně,
avšak běda! se srpem kdo jíti
po obtížném musí úkoně.
Pot se žnečce perlami tu řítí
ode žhoucích lící ku pasu
a ten vínek charpového kvítí
uvádá jí suchém ve vlasu.
Osvěživý vánek putuje tu
ode dlaně na dlaň pospěšně,
sotva vláha vzdaluje se retu,
opět žízeň na útroby dně.
Jaký div, že při mrtvém tom žáře
děvčeti srp lesklý padá v klín,
i že hledá pro horoucí tváře
stohu kvítím věnčeného stín?
Pojednou za dívek srpy zvoní
mezi klasy jako na poplach.
I sám šafář vstává pod jabloní:
na obzoru zavířil se prach.
Do písku, tam na silnici šedé
vnořují se lesklá kolesa,
okolo hle! děvčátko se bledé
na kočáře veze do lesa.
Toužebně tu pohlížejí za ní
žhoucí dívky pod záštitou dlaní,
ó, jak pozírají závistivě
na panského vozu koleje,
jež se boří na práhnoucí nivě
do mateřídouch a šalvěje
dále tam, kde šelestějí buky –
Ó, jak by tam pustily srp z ruky
a v tom chladuplném polotmavu
osvěžily rozžatou svou hlavu!
Nevědí, co bledou dívku táhne
na páchnoucí, na zelený mech,
po jakém to osvěžení práhne
tichý její, touhyplný vzdech!
Hoj, tam, zelené kde světlo slabé
padá listím na průsvitnou tůň,
podkovou tam lesknoucí se hrabe
popěněný, žhavooký kůň.
O sedlo se hnědé podepírá,
o vyšité jeho mladý pán,
v zelené on stíny lesa zírá,
do myšlenek teskných zahrabán.
Pojednou však z myšlenek se budí,
do šeré se houště dává v let,
an mu líce vyjasněné rudí
milosti a blaženosti květ.
Po květnaté stezce na pasece
pozemský se vznáší andílek,
na bílé ho čelíčko a plece
zlatoskvoucí líbá paprsek.
Běží jinoch – ne, on letí víc –
tomu zjevu spanilosti vstříc
a již jeho dlaň se v její chvěje
a již párek opojený spěje
tam, kde komoň netrpěliv hrabe,
na vodu kde padá světlo slabé.
Usedli si u zelené tůně
na kvítečka lesní, přepestrá,
on tu šťasten na jejím si lůně
s ručkou malou, liliovou hrá.
On se tulí k štíhlému jí boku,
v nyjícím se topí jejím oku,
rameno jí vije kolem pasu,
hladí vlny havraního vlasu
a jí ku prsoum své čelo kloní...
Tajemnou svou píseň šumí les,
podkovou kůň lesknoucí se zvoní...
Ó, sny sladké, první lásky ples!
Tu on vstává od jejího boku
a rce takto, kalnou slzu v oku:
„Ó, již vadnou kvítka mého máje,
nepůjdeš víc do tohoto háje
„Nikoliv, to není místo tvoje,
polnice kde ku vraždění zní,
a ten krok do krvavého boje
snad by byl tvůj kročej poslední!“
Aj, tu ona poklidně se blíží,
kde list padá na tůň zelenou,
a již ke hlubině jasné níží
spanilou líc, slzou skalenou.
Ale jedním bleskorychlým skokem
on ji schvátil nad záhubným mokem.
Na žnečky již opálených lících
večera stín ochlazuje znoj,
nad hlavou jí mušek laškujících
ve vzduchu se šerém kmitá roj.
Ticho kolem. Ve zlatém se voze
ubírá mír noční po obloze,
jenom v dáli na kostelní báni
zvon doznívá jako v umírání.
Aj, tu od háje sem sluha pílí,
staví ženců sbor a šafáře
a jim srdce svého úzkost sdílí:
„Před hájem jsem zůstal v kočáře,
až se zatmělo již světlo denní –
a má paní nevrací se zpět.
Hledal jsem ji – není k nalezení –
Nedlete mi ku pomoci spět!“
Aj, vše do háje se spěšně béře,
noční temno proměnili v den,
ani sledu po knížecí dceře –
jeť co kámen v moře pohroužen.
Sotva se však otec z leku béře,
zatlučeno mocně na vrata –
a již zírá ve tvář svojí dceře,
květinka to v puku požata!
Vypila číš hoře v jednom doušku,
z tajemné kdy lásky strhli roušku
a když otec vyléval svou zlobu
opěněným, třesoucím se rtem:
„Že jsem nekles’ do tmavého hrobu!
Kdys mi byla zemským andělem –
Kochánka však neuhlídáš více:
ve vězení svadnou jeho líce...“
Pod hvězdami na silnici šedé
ve voze dvé šedých postav jede.
První s lící slzavou tu leží
ověšený lesklým železem –
druhý zbraní vztyčenou jej střeží –
Luzný, ale krátký lásky sen!