Vilibald byl pastýř mladý,
jehož Chloe milovala,
od něho že z pestrých kvítků
věnečky vždy dostávala.
By ozdobil svou děvinku,
vínek dal jí na hlavinku.
Jedenkráte s ní se sešel
pode stromem košatým,
pravil k ní pak s pousmáním
na rtech svojich líbezným:
„Květinky, jež nosim tobě,
vadnou zase v krátké době!
Přijmi tedy, dívko milá,
místo těchto kytiček,
od pastýře věrného ti,
pestrý tento šáteček.
Znamením též on mi bude,
abych tebe poznal všude!“
A jíž s úsměvem kol šíje
sněhobílé šátek vine
a pak praví při rozchodu:
„Divko, až noc tmavá mine,
až se líbě milé slunko
na nás opět pozasměje,
sejdeme se na pastvině,
ve to skládám své naděje!
Přijdeš, dívko? – Rci, že ano!“ –
Když pak na to časně ráno
rosou pokryté ty luhy
ranní zdravil červánek,
na píšťalku svou pastýřskou
vesel pískal galánek.
Brzo – s sklopenými zraky –
přikvapila Chloe taky.
„Vezmi,“ praví: „vyslyš mne,
vyslyš prosby moje, hochu,
šáteček ten nazpět sobě!“
takto praví ku jinochu.
„Od té doby, co ho nosím,
divně v srdci mi to buší
jako ve železné huti
a to poklid můj jen ruší.
Jistě že v tom ve šátečku
kouzlo jakés spočívá –
prchlo štěstí, prchl klid můj,
duše má se zachvívá!“
Šáteček mu pestrý dala
a domů se ubírala.
Za kratičký ale čas
vrátila se dívka zas,
na pastvinu krokem míří
a tu praví ku pastýři:
„Nehněvej se, milý hochu,
nehněvej se ani trochu,
že jsem šátkem pohrdala
a tobě ho nazpět dala.
Klamala jsem sama sebe,
majíc v podezření tebe –
v šátek žes mne proto strojil,
bys mé srdce znepokojil.
Na šátečku není vina,
příčina snad bude jiná –
šátek nemám, na mou duši –
v srdci to však – přece buší.“