Jakto na výtoku Donu tichého
Do toho-li moře do Azovského
Stojí v městě Azově vězení temné,
U vězení tom leží dobrý bojovník,
A jisté dobrý bojovník, kozák Donský,
Druhdy slavný Ataman kruhu kozáckého.*)
Není u mládce druha společníka,
A jsou u něho zlé společnice,
Liché družky – na těle smrtné rány;
Není u mládce druha, pomocníka,
A jest jediného nasměšníka,
Tož nasměšníka měsíce jasného.
On-to oknem okrouhlým, mřežovaným
Do vězení pohlíží s veselou tváří,
Jakby se smál z mládence nešťastného,
Z jeho těžké nehody a žalosti.
I rozjařil se bojovník, kozák Donský,
Krev se v něm mládenecká hněvem rozlila,
On k jasnému měsíci takto mluví:
Neslavno nešťastnému posmívati se,
Nečestno z ubitého radovati se;
Já kdybych byl jak jindy na tichém Donu,
Ach, na tichém-to Donu, na mém korábu,
A ty se mi ukázal na nočním nebi,
I na vlnách těch, na hravém toku;
Střelami kalenými tebe, měsíci,
Zahnalbych já za mraky, za oblaky;
Dlouhým bych tebe kopím z mého korábu
Přirazil na samé dno Donu tichého,
Bolestí by tvé líce potemnělo,
Pomračilo se, jak nyní moje.
A však nebude tobě, hrdý měsíci!
Z mojích to slzí radovati se,
Z mé snad ty můžeš krve utěšiti se,
Ranami záhubnými uplývající. –
A on nešťastný mládec – kozák Donský,
Druhdy slavný Ataman kruhu kozáckého,
Rozerval, odtrhal všecky povazky,
Odhalil-to, obnažil hluboké rány;
Z ran krev horoucí odplývala,
Odplynulo proudem i žití jeho, –
Z bílého hrdla duše vyletěla.
Pohasly hvězdy na nočním nebi,
Měsíc do hustých ukryl se mraků,
A mrakové se v déšť rozpustili,
Pláčem svým syrou zemi porosili.