Po zemi mraky rozprostřely se,
Na nebi hvězdy pojevily se –
A všecky děti, všickni odrostkové
Domů k matičkám navrátili se;
Jediné dítě, mladý Iljuška,
Syn bohaté vdovy, mnohorozumné,
Ke své matičce nevracoval se.
Zajala tesknost matčino srdce
A zlé tušení do mysli padlo,
Marfa Andrejevna, bohatá vdova
V tesknosti takové a ve žalosti
Takto ke sluhám slovo mluvila:
Ach, vy sluhové, vy moji věrní,
Vy sejděte se do jediného,
Rozsvěťte pochodně vosku jarého,
A vy po okolí rozejděte se,
Synáčka milého hledejte – ptejte;
Jej kdo nalezne, přivede k matce,
Bude za odměnu sto rublů jemu,
Bude za náhradu kožich sobolový. –
Všickni sluhové, čeledinstvo věrné
Po městě na ta slova rozběhnuli se,
Po šírých polích rozskákali se,
A po hustých lesích rozvolali se,
Mladého Iljušky nedovolali se.
A ona sama bohatá vdova,
Marfa Andrejevna mnohorozumná
S dvěma sluhama město přechází,
Po městě vzdychá po slavičímu;
Ze brány vyjdouc pole prochází,
Po poli touží po žežhulčímu; –
A pole projdouc k řece dochází,
Na kolmé břehy bystré-to Volhy,
Na břehu pláče po mateřskému.
Ne v bílém květu stojí trnina,
A oděvem se bělí křovina,
Ach, mladého-to oděv Iljušky! –
„Ty synu milý, ty dítě moje!
Zdali já tobě neříkávala,
Tebe synáčka neostříhala:
Ty nechoď, dítě, na Volhu řeku,
Ty do jejích se nepouštěj proudů,
Bude tobě zahubiť bujnou hlavičku;
Závistivá-tě matička Volha,
Neporodivši žádného syna,
A zrodivši ona přemnohé dcery,
Přemnohé dcery – bystré vlny,
Lidské syny k ním vábí, přitahuje,
A s dcerami svými je zasnubuje,
Dobrým matičkám zámutek způsobuje.“
Neslyší více mladý Iljuška
Kvílení, pláče drahé matičky,
Marfy Andrejevny, nešťastné vdovy,
A on Iljuška pode řeky proudem
V krásných palácích skáče, pobíhá,
V zámku-to světlém matičky Volhy.
On divu nemůže nadiviti se,
On lesku nemůže nasytiti se,
Jakto stropy, stěny kristalové,
A drahým jachontem*) vykládané;
Jakto podlahy z ryzího zlata,
A zlato stříbrem prokvětované,
To prokvětované, to kostkované.
A vyjde-li on mladý Iljuška
Do sadů utěšných Volhy matičky,
Ne veská jabloň, ne plané hrušky
Ve sadu tom kvetou, ovoce nesou,
A podivné stromy kvetou, ve plody zrají,
Podivnější kvítí kolem vyrostá. –
Kdo sám neviděl, těžko pomysliti,
A kdo pomyslí, tíže uvěřiti:
Na stromech kvetou drahé-to perly,
Na křovinách ve plody zrají korály,
Dokola kvítí – jakby do lístků
Se rozsypala duha nebeská.
A lehne-li on, mladý Iljuška,
Večer na lůžko, postel praporovou,
Ne húsli hrají, ani hudočky,*)
A zvuky divnější, lahodnější
Po palácích se kolem roznášejí,
Jakby stěny a stropy strunami hrály. –
Kdo sám neslyšel, těžko pomysliti,
A kdo pomyslí, tíže uvěřiti:
Dcerušky-to matičky Volhy – bystré vlny
Okolo jejích paláců se honíce
Šaty svými na stěny udeřují,
Líbezné zvuky ze stěn vyluzují,
V těle celém život se rozslazuje,
A ve životu duše rozplývá.
Mladému-li se zachce Iljuškovi
Jísti, píti, zábavu míti,
Jídla na stolech nejdražší ryby,
Jakých v monastýru ani nebývá;
Pití na stolech z medu sladkého,
Jaké Car ani sám-to nemívá;
A na zábavu všecky divy své,
Umělou svou práci tisíciletou,
Matička Volha sbírá, shledává,
A co sama nemá, to se vydlužuje,
Z moří se vypůjčuje, jemu předkládá.
I byl on mládec – po rodu Ilja
A nazván Volžanín po vychování,
Po vychování u matky Volhy –
I byl on mládec v jejích palácích
Plným plno jedenácte let –
Jedenácte let jemu jakby půl roku –
Na dvanáctý rok zastesklo mu se,
On v sobě pocítil sílu bohatýrskou,
A takto promluvil k matičce Volze:
„Hoj, an jsi ty Volha, nerodná mi matka!
Ty pusť mne mládce ze svých paláců
A z toho tvého smutného zámku.
Zachtělo mi se mládci projíti se,
Tam pode jasným teplým slunéčkem,
I pod hvězdami, i pod měsícem.
A mne tu netěší dobrého mládce
Více tvé světnice zlaté, kristalové,
Ni sady tvoje stromů podivných,
Ni tvoje dcery – bystré vlny,
Ani hrání jejich, zvuky lahodné.
Tvoje-to jídla, medová pití
Nejsou více po chuti, po žádosti;
Tvoje-to hříčky, vodní škořípky
Jsou mně mládci dobrému k mrzutosti.
A mně k radosti dej, ty Volho řeko,
Chceš-li mi matkou býti po předešlému,
To bujného koně, to meč ostrý,
To brnění hrdinské, kalené střely,
A křepký luk-to s tětivou hedbávnou.“
Neodpovídá matička Volha,
Neníť po mysli mládce propustiti,
A jest po mysli s ním se utěšiti.
Ilja Volžanín rozjařil se,
V hněvu mládeneckém rozpálil se,
K Volze on řece mluvil dále:
Ty pusť mne, pusť mne, řeko Volho!
Neradnoť mladého vlka v domě vychovati,
Ani dobrému mládci vůli odjímati;
A nepustíš-li ty mne po vůli,
I bude tobě po nevoli,
Po nevoli tobě i dcerám tvojím:
Polámu já ve sadu tvém drahé stromy,
Rozbořím já v paláci stěny, stropy,
Zůstanou ze zámku tvého zříceniny,
V nich-to ryby tvé si budou pohrávati,
Z tebe-to se matky Volhy radovati.
A on v hněvu svém Ilja Volžanín
Udeřil pěstí na stůl kristalový,
Pěstí udeřil – stolu nestalo,
Rozlítnul se stůl na tisíc kousků.
Uleknula se matička Volha,
Bystré dcery její na břeh vyskočily,
A ona sama matička Volha
Ilju Volžanína na břeh vypouští,
Na svobodu jej mládce propouští,
A ne po vůli, po své líbosti,
Leč po veliké, těžké nevoli.
O jak pod jasným, pode modrým nebem
Duše se mládci rozveselila;
A jakto srdce rozplesalo se,
Krev bohatýrská v těle rozehrála se
Mládci-to Iljovi tož Volžanínu:
Na břehu stojí, čeká na bohatýra
Dobrý kůň hrušák, do žluta barva,
Hříva na koni havraní do syré země,
A kůň sám osedlán čerkeským sedlem,
Pod sedélkem popona na něm bucharská,
Na jablku u sedla brnění visí,
Brnění visí hrdinské – stříbra, zlata;
A ostrý meč, toul – kalené střely,
I křepký luk s tětivou hedbávnou,
I šišák*) jasný – ocele dobré,
A šišáku jasnému počtu ceny není.
Dobrý on mládec Ilja Volžanín
Na mohútné prsy brnění odívá,
Za dar-to drahý Volhu vychvaluje,
Na bujnou hlavu jasný šišák staví,
Za dar se veliký Volze pokloňuje;
Meč ostrý u beder, toul na plecech,
Křepký luk v ruce – Ilja vyskakuje
Na dobrého koně, na hrušáka,
Kalené střely v toulu zařinčely,
A s Volhou matkou on dobrý mládec
I s dcerami jejími se rozlučuje,
Se rozlučuje i rozžehnává.
Ne matčiným hlasem, ne temným vzdychem,
A zazněla Volha velikým chechtem,
Tak mladoně dobrého provázejeci.
Jede on Ilja po šírém poli,
I zachtělo se mládci stranou se dáti,
Rodnou matičku v domě navštíviti,
Poklonu bohaté vdově učiniti
Marfě Andrejevně mnohorozumné.
Ach, jaké změny na svaté Rusi,
Jakéž-to bídy po rodném kraji!
Kde město stálo, kde dům matičky,
Kámen od kamene, sutiny pusté,
A sutiny trním, hložím zarostlé;
Kde ulicemi skákal Iljuška,
Hadina se plazí po tmavém bejlí,
Kde po náměstích hrával Iljuška,
Ostružina se plazí, křoví otáčí.
I zarmoutil se Ilja Volžanín,
On v zámutku, žalosti k městu promlouvá,
K městu druhdy slavnému, již pohřbenému:
Hoj, ty moje rodné, ty město slavné!
Kdož tebe město rozbil, oloupil,
Tvé jasné věže, boží chrámy
Do prachu uvrhnul, jím se porouhal?
Kdo rozrušil dům bohaté vdovy,
Marfy Andrejevny mnohorozumné?
A kde žitelé, pravoslavný národ,
Kde-že dobrá moje rodná matička? –
Ze sutin mládci hlas odpovídá,
Půl hlas mezi světským, půl mezi hrobovým:
Rozbili, obloupili mne slavné město
Zlí hosté, Tataré-to, Orda divoká,
Se svým-to Carem Ugadajem,
I s jeho zetěm Bajadurem;
Ti jasné věže, boží chrámy
Do prachu uvrhli, jím se rouhali,
Ti dům rozrušili bohaté vdovy,
Marfy Andrejevny mnohorozumné;
Všecky žitele, pravoslavný národ
I tvou-to dobrou, rodnou matičku
Na ostrých šavlích roznosili,
A ze mne tvého města rodného
Ni živé duše nepropustili.
Aniž bídám konce po svaté Rusi,
Zlí hosté Tataré, Orda divoká
Ponízová města*) pálí, hubí,
Všecky to vlasti naše chtí popleniti,
A pravoslavný národ vyhubiti. –
Jakto u mládce ňádra rozedmula se,
Jak žalostí mu srdce překypělo,
On z překypění dvě slzy vypustil,
Jedna slza – slavnému městu,
Druhá slza – rodné matičce.
I on Ilja Volžanín koněm zatočiv
Po dolinách se žene, poskakuje,
Kůň na dolině, jakby lítý zvěř,
A mládec na koni, jak sokol jasný;
I přeletěl Ilja řeky devatery,
Přeskákal Volžanín doliny, hory,
A horám, dolinám počtu není,
Vše to z poledne do večera,
A z večera zas do ranní záře;
Na cesty on mládec se nevyptává,
Jemu průvodčí, ukazovači
Zpustlá města, v ohni vesnice,
A lidská těla nepohřebená.
Jak dalece, dalece v šírém poli,
V šírém-to poli mezi horami,
Ne jezero se leskne po ranním slunci,
A zbraň to poleskuje dvojího vojska,
Pravoslavného ruského i zlého tatarského.
I srazila se vojska v jednu sílu,
Pochmuřila se bitva černým mrakem,
Nebouří hromové po jasném nebi,
A jakby bouřili pod syrou zemí,
Máť syrá země hory potřásá;
Vojsko tatarské bez počtu – vlny morské,
Vojsko ruské do počtu – příkré skály.
Ne kalená střela přiletěla,
Mezi ruským vojskem proletující,
Do vojska tatarského doletující:
A přihnal se mládec Ilja Volžanín
V celé své síle, moci bohatýrské;
On skáče promezi ruskými – jedvaže vidu,
On doskočil Tatarův – a již sluchu.
Seče, bije, střely vypouští,
Travou přede vichrem Tataré k zemi,
Listím přede vichrem Tataré v outěk;
Pobil on mládec zlého Tatarstva
Ne více a ne méně do dvou tisíc.
I byl boj krutý v polovic boje,
A byla půtka v polovic půtky, –
Ne hromový mrak proti mraku,
A měří zeť chánův, vůdce Bajadur
Střelou, mečem proti Volžanínu;
Střela zasvistěla okolo ucha, –
Meč na meč – bohatýr tu na bohatýra.
Či od kovadlin skáčí jiskry
Ze žhoucího železa prýskajíce?
To jiskry srší z brnění, ze šišáků,
Ode ran lítých bor, doubrava šumí,
Pěna prýská z ust mládcům, bitcům,
Pěna prýská od dobrých koní.
I byl boj lítý přes poledne,
Bajadur –Tatařín rozjařil se,
On rozehnal koně proti koni,
Mečem hruď proklal koni hrušáku,
Sám ode rány meče Volžanínova,
Ode rány na šíji k zemi se valí,
K zemi se valí, zraky bujné se kalí.
Ach, nastala bída na bohatýra,
Veliké hoře padlo na Volžanína,
Ne hrušák, dobrý-to kůň k zemi padá,
A pod mládcem žlutý sypký písek k zemi se hrne,
Dar-to nerodné matky řeky Volhy;
Ne meč ostrý z ruky vypadává,
A slizký ouhoř se vymykuje,
Ocelový šišák – kost želvy vodní,
A kalené střely – drobné rybičky,
Vše darové podvodní matky řeky Volhy.
Přihnali se Tataré, přiskákali,
Oni dobrého mládce uchvátili,
Mocí, sílou velikou z boje vyvedli,
A k Caru Ugadaju jej přivedli,
K Caru-to Ugadaju Ugadajoviči.
I kázal Car jej mládce pod stráž vzíti,
Do temného vězení uzavříti,
K sloupu-to dubovému přikovati;
I rozkázal jej mládce trýzniť, mučiť,
Chtělť on Car Volžanína ztatařiti,
Na víru tatarskou obrátiti,
Pro těch-li zabitých Tatar do dvou tisíc,
Pro zabití zetě svého Bajadura.
I byl mučen Volžanín prvního dne,
A veliké muky jej neznutily;
I byl trýzněn Volžanín druhého dne,
Nepokořila jej mládce velká trýzeň,
A na třetí den sám Car Ugadaj
S novými katy k vězení přijíždí,
Žalář otvírá, mládce se táže:
Hoj, an jsi dobrý mládec, Ilja Volžanín!
Ty chceš-li s námi Tatary za jedno býti,
Ty chceš-li víru tatarskou na se vzíti,
A s námi-to na křesťany bojovati?
Drahou přízní já tebe podaruji,
Velikou tobě láskou odměním se,
Tož přízní, láskou – vlastní dcerou,
A vlastní dcerou Ugadajovnou.
A ty nechceš-li činiť po vůli,
Bude hněvu mého tobě zakusiti,
Tvé dám po kusích tělo rozřezati,
Tvou sílu bohatýrskou ohněm popálím,
A tebe po částkách zbavím života. –
Poprvé mládec pocítil bázeň,
On zachvěl na těle po osyčímu;
A on hroznému Caru neodpovídá,
K Bohu se modlí se slzami,
Boha na pomoc sobě přizívá:
„Učiň, Bože, milost nade mnou,
Ty sešli posla, z bídy vytrhni,
Neb aspoň duši z rukou nevěrných!“
A rychlý posel boží přichází,
Rychlý-to posel – hrom hněvu božího;
On prorazil vězení, katy zabil,
Samého Cara omráčil, k zemi svalil,
Na dobrém mládci kruhy sežeh, rozbil,
A věrnému mládci neublížil.
I poskočil Volžanín na rychlé nohy,
Meč Ugadajovi od boku vytrhnul,
Na carského vyskočil dobrého koně,
Seče, bodá Tatary na vše strany,
Až on dostihnul šírého pole,
A na šírém poli s koně skočil,
S koně skočiv Bohu se modlil,
Za milost velikou-to díky vzdával,
Za divné zachování svého života.