Za dávných časů v naší zemi –
ještě když lidé pevně věřili
hvězdářům, kteří obzor měřili, –
mocný žil hrabě, ctěný přede všemi,
muž očí vlídných
a dobrý pán,
jenž nazýván
byl dobrodincem chudých, bídných. –
Syn pěkný narodil se jemu.
A toho času hvězdář přišel k němu
a pravil: „Chraň Bůh všeho zlého!
Ve svitu hvězd
psáno tam jest:
Vašeho syna jediného,
nadějí krásných bujný květ,
šestnáct až jemu dojde let,
zahubí blesk!“ –
Zžíravý žal a krutý stesk
sužoval otce v letech zlých.
Vlas jeho zbělel jako sníh,
veselý pohled vymřel v oku,
děsil se šestnáctého roku
synek až jeho, orel mladický,
s tohoto světa sejde na vždycky.
Od hor se děsné vyvalily mraky,
záhuba plodin, zkáza niv. –
Ubohý hrabě, hledě na oblaky,
aby mu synek zůstal živ,
miláčka chráně,
hbitě dal vzíti,
do sklepa skrýti.
Ale syn pravil: „Je-li vůle Páně,
abych teď umřel, nemine mne jistě
na nižádném místě,
ani tam dole.“
Řka, šel se modlit do širého pole. –
Šlehaly blesky, hřímaly hromy,
burácel vichr, padaly stromy
děsně, velkolepě –
Blesk!
Udeřilo.
Kde to bylo?
V sklepě –
v tom, kde by jinoch, kdyby byl se skryl,
mrtev byl.
Na poli širém, v spoustách ohně, vody
mládenec zbožný zůstal beze škody.
Příběh ten pěkný z dávných dob,
sepsaný prostě, bez ozdob,
svědčí, že bezpečně jde noha
toho, kdo pevně důvěřuje v Boha.