Domů do Čech jede mladík statný,
– koník nepoleví ve běhu –
ujel dneska cesty kus už zdatný,
ještě nemá v mysli noclehu.
V cinkot podkov pěkně ohlasem
zvonilo by zlato za pasem,
však ho není, konec slávy měšce –
za to aspoň nepojede těžce.
Mrzut býti – chraň to Pánbůh s nebe,
co je mládci zlato – málo, dost?
Včera kdosi počastoval tebe,
dneska zase tvým je boží host.
Dudy zvučí, skřipky šumají,
mládenec hned v skočném mumraji,
hudče, hraj jen, hraj jen, hola, hola,
dokud grošík, nepůjdeme z kola!
Tak to chodí měsíc, rok a léta,
křížem krážem ve svět z domova,
vždyť nám všady říše boží zkvétá,
kde je ruka k ráně hotova.
Ale ne tak – dobré lidi bít,
jenom právo hájit, křivdu mstít,
a kde hlahol příbuzné zní řeči,
tam je k zápasu chuť ještě větší.
A tam v Polsku, tamo u Tannberka,
tam byl tanec s Němci křižáky!...
Proti krunýři tam prostá šerka,
hrstka Čechů s bratry Poláky.
Janův těžký palcát v boji tom –
Perunův to padá svatý hrom,
polská kosa vesele tam svistí,
seče hlavy jako trávu, listí.
Blesky boží – dost to dalo práce
přiměti ty Němce k pokání!
Škoda, že to trvalo jen krátce,
ale vždyť tu nové pozvání!
Výběr velký – mládec bujarý,
rubat může Huny, Tatary,
poctivá a junácká kde síla,
tam se najde vždycky dosti díla!
Ale prostřed bojovného víru
jakés divné dumy pojednou
v hlavu vstoupí mládci bohatýru,
mužné srdce mocně osednou.
Jenom domů – domů, tady, ach,
nikde lásky, jenom hrůza, strach,
junák náhle sám se cítí v světě,
jak ta polní planá hruška v květě.
Do ucha cos mládec šeptnul oři,
oř se vzepjal, zaržál radostně,
prudkou touhou líce juna vzhoří,
oko blýsklo jaře, křepostně,
na koníka skočil, uzdou trh’,
naposledy kolem zraky vrh’,
šeptá sobě chvějícíma rtoma:
„Přece nikde lepší nežli doma!“
Svět teď zdá se nový mu a jiný,
už si na nic tady nestýská –
marně číš jej láká medoviny,
marně dívčí oko zablýská,
čím to jemu?... Nic a mnoho snad,
mladé srdce cítí také hlad...
ale což – když na té světa pouti
nemá, nemá koho obejmouti!
A tak jede, měsíc jede celý,
snad i více – kdo ach, kdo to ví?
Až tu kol se známé lesy tměly,
rybník, palouk, les ten borový...
Onen dub – ó zří jej dosud stáť,
pod ním v bouři zrodila jej máť –
první svit, jejž zraky jeho pily,
žhavé, divé blesky boží byly!
Ano, tady stojí rodný statek,
zemanská to starobylá tvrz,
vše už dávno zhltil svár a zmatek,
jemu zbyl jen svadlých růží trs,
který v sadě utrhnout si směl,
rodný dům když v hoři opouštěl,
do světa šel – dávno, dávno tomu,
teď tak stejně chud se vrací domů...
Prudce mávl rukou rozechvělou,
trhl ořem – hledí – rodný práh...
a jak náhlou zasažen by střelou
v bolný úsměv hrdé rety stáh’,
kde je kdo, jenž na prahu by stál,
kde je kdo, jenž zve, by vešel dál?...
Eh co – živí mrtvými se cítí,
nezbývá, než mrtvých hostem býti!...
V Borovanech hřbitov – s šerem splývá,
starý, sešlý, sotva o něm zvěst,
a přec poklad velký v sobě skrývá,
dvé to věrných, drahých srdcí jest.
Ač už dávno, dávno práchniví,
přec se ještě dneska oživí,
zachvějí se, syn kdy u nich stane –
dnes jen na chvíli je probuď, Pane!...
U hřbitova mládec skočí s oře,
vejde, hledá... marné hledání,
jenom tráva roste všady spoře,
božím pláštěm všecko zaclání.
Kde však hroby?... v jednom pořadí –
čas vše stejně srovná, uhladí,
nuže, všickni, jak tu spíte v tichu,
pokoj vám – nás Bůh ať chrání hříchu!
Chvíle míjí – mládec nehýbá se,
dávný stesk v něm znovu ožije,
jako stará rána teď se hláse
na srdce se tlačí, trýzní je,
oj, což – být tu v světě zcela sám,
sotva komus v domově svém znám – –
nebylo by stokrát lépe v hrobě
tady někde ustlati i sobě?..
Věrný koník zaržál – prchly dumy,
jak by vítr odvál mrak i bol,
mládec procit’, teskné city tlumí,
sebe křižuje i hroby kol,
praví si: „Toť muže nehodno,
jemu jenom bít se svobodno,
smrt, té stejně nikam neujedeš,
nuže, ať si statně při ní vedeš!“
Vyjde, skočí lehce na vraníka
po šíji ho vlídně poklepe,
všeho, co je za ním, už se zříká,
jako prach žal s duše setřepe,
oko vnitřním žárem zahoří –
mužná vůle svět si pokoří!
Přede zrakem jemu českých plání
bohatství se velké odeslání.
Ohlédl se vposled – už si zpívá,
celý svět mu v barvách duhy vzplál,
a jak v rodný kraj se kolem dívá,
ten, jak jej by vítal, naň se smál,
vstříc mu volal: „Kde’s tak dlouho byl?
V cizině jsi hledal žití cíl,
ale věř, že domov jen dát může
chleba tobě, vavříny i růže!“
„Kraji rodný, otčino má drahá,
vrací se tvůj marnotratný syn!...
Srdce studem žhne a noha váhá,
čekám na tvůj jeden lásky kyn!
Tobě nyní zasvětím své síly,
ať co chce se na mou hlavu schýlí,
osud tvůj buď nyní také mým –
srdcem, krví tobě náležím!“
A to všecko požehnání kraje
jako by se chtělo vtěliti
v živou bytost – náhle vyjde z háje
sličné děvče, chce kol projíti –
mládenec jí v cestu pokročí,
dvorně v ústret čapkou zatočí,
smahlé líce krví jemu vzhoří –
„Pozdrav Pánbůh, panno!“ zahovoří.
První tato slova v rodném kraji
divně v srdci zní mu samému.
Dobrého cos jistě v nich se tají!...
K zjevu dívky té jak známému
hledí, čeká, co mu odvětí...
Na ní však jen nechuť viděti,
řekne: „Dejž to Pánbůh,“ málo vlídné,
po mládci jen stranou koso vzhlídne.
Ale ten dí v smíchu: „Nač se díváš
hněvně tak – snad odpověď mi dáš,
co to ve svém těžkém uzlu skrýváš,
a kam s ním tak tuze pospícháš?
Já chci tobě k milým službám stát,
dovezu tě, kam si budeš přát,
hubička – jen jedna – za odměnu
nadměrnou snad nebude mít cenu.“
Dívka ale zprudka vytrhne se,
chopí úzdu, trhne koníkem,
hrdý pohled k junákovi vznese,
konec, hochu, s tvým je podnikem!
jak dva meče když se vytasí,
a dva smělci spolu zápasí,
tak ty dva se hledy v sebe stopí,
až sám mládec dříve oči sklopí.
„Pusť mne,“ praví děva, „času není
na zábavu – ptáš se, kam jdu, kam?
Nemocnému nesu občerstvení – –
proto tedy takhle pospíchám –
teď to víš – dost řečí bylo už,
no, a jsi-li dobrý, čestný muž,
necháš ženské býti na pokoji –
půjdeš taky pěkně cestou svojí!“
„Ďábla, děvo, vím já, co se sluší,“
odpovídá mládec uražen,
„žertík malý slušnost neporuší,
znám já přece dívek mrav a žen –
nejedu snad domů v zálety,
zasloužím si lepší odvety –
nuže, pověz, chceš už býti jiná?
Jak ti říkají?“ „Mně? Kateřina.“
„Má snad panna někoho už v hlavě?“
„Nemám dosud – tak mne těší svět.
Mně je bez ženicha taky hravě,
nu, však nezůstanu na ocet.
Až chtít budu sama, pak se vdám –
nevím kdy – to ví jen Pánbůh sám!
koláč ale – mouky dosti máme –
přijď si, jeden pak ti taky dáme.“
„Bych ji kousek svezl, nechce panna?
Těžké břímě má, a bouř jde k nám!“
„Ne, ne, hned by tady byla hana,
a já, odpusť, tuze pospíchám.
Jenom sám si dál jeď – hahaha,
pán se marně u mne namáhá,
jinde – to snad šťastnější být může,
ale tady nekvetou mu růže!“
„S bohem, pane!“ –„S bohem,“ mládec praví,
bodne prudce svého vraníka,
jede – děva však mu nejde z hlavy,
hněv a stud mu nitro proniká,
že tak prudce, příkře odbyt byl,
když chtěl přispět lidem ze svých sil –
koš ten od ní – viděla v něm blázna...
Ale přece čiperka to rázná!
Kam teď? Do městečka. Nevídáno!...
Vyhledá si levnou hospodu,
koník odpočne si – první ráno
na novém je shledá pochodu.
Když mu tady nemá zkvésti květ,
však je široký ten boží svět,
zde jsou lidé bodaví, jak vosy,
na chudáka ohrnují nosy!...
Mrzut sedí junák u večeře,
korbel před ním neuhasí stesk,
venku bouře, jizba tone v šeře,
a zas rachot, plamen, bouř a blesk,
to je jako v pravý soudný den,
celý kraj je v příval zatopen,
náhle rána, jak kdy svět se boří –
potom křiky: „Trocnovský dvůr hoří!...“
Skočil jun a už je ze světnice,
zapomíná na svůj hněv i bol,
nedbá, liják že jej mrská v líce,
hledí v dál jen, prudký na plápol,
jako káně tak se vrhá vpřed,
sterým bleskem oslepen je hled,
jediná jen myšlenka jej střebá:
býti tam, kde síly jeho třeba!
Cesty není, meze mizí v šeru,
bouřný příval nohy podráží –
o život tu každému jde věru,
kdo se do té psoty odváží!
Ale Jan, ten nezastaví spěch,
– Trocnovský dvůr před ním v plamenech –
i ač rád vždy ku pomoci spěchá,
zde to přec jen rodná jeho střecha!...
Doletěl – zde na místě se cítí!
Jakoby se vrhal v bitvy žár –
co však dříve – zde se příval řítí,
tam rve všecko dravý ohně spár!
Shon a zmatek... Náhle mocný hlas...
Jan to ozval se... Dav ztichl v ráz,
a kde dříve překáží si, vadí,
teď jak v boji druh se k druhu řadí.
Proti ohni, proti vodě lidí
zástup, mužů, žen hřmí divá směs,
Jan v jich v čele vše jak bitvu řídí,
sám i s živly rve se jako běs.
Zachráněno všecko!... Pro boha –
ještě slepá bába, ubohá – –
krov se řítí – rady nikdo neví – –
náhle Jan tu na prahu se zjeví.
Jako přízrak, jako anděl boží
v žáru, dýmu mih’ se, zapad’ v něm,
však už zpět zas, v náruč dívky složí
těžké břímě – bezdech sám a něm.
Za ním jak se láme krovu tíž,
všechněch srdce zabušila výš,
v očích mužů hrdostí to blýsklo,
z očí žen to slzami zas trysklo.
Není času však – bouř znovu roste,
kolem všady strže, příval vod,
práce ještě čeká, milý hoste,
do díla dál, s bouří o závod!
Na louce to víří jako splav,
v splavu tom se topí skot i brav, –
skočí Jan a býka za roh chopí,
stádo s ním se hrne ze zátopy.
Bouře slábne, všecko kolem tichne,
blahý klid se kol zas rozhostí,
sotva ještě zalká to a vzdychne,
však to spíše velkou radostí.
Ale Jan – sám stojí opodál,
úkol splněn, on se chystá dál,
ona tam... ten pohled ach, tak blažen – –
náhle cítí do středu se vtažen.
„Muži s nebe,“ volá zeman starý,
„nevím, kdo jsi, nevím, jak tě zvát,
ale vidím, ochránce žes jarý –
buď mi vítán, zdraven nastokrát!
Kdo jsi?“ „Kdo jsem?“ odpovídá host,
„Čech jsem, křesťan, na tom přece dost!“
Kolem slyšet vlídná davu slova:
„Vždyť to Jenda tady ze Trocnova!“
„Tys to,“ volá zeman udivený –
„ach, jak rád tě vidím, nuž, co mám,
co jen pro tebe má jaké ceny,
ba svůj všechen statek rád ti dám!
Nevím, čím ti splatit skutek tvůj,
vyber sobě – už to pojmenuj!“
„Nechci nic.“ – „Však musíš!“ „Inu, inu,
dej mi teda tuhle Kateřinu!“
„Kateřinu myslíš, naši Katku?...
ale vždyť ji, brachu, sotva znáš,
jak sis moh’ jí všimnout v tomhle zmatku,
po holkách přec při tom nešilháš!...“
„Nešilhám, ne, k tomu nebyl čas,
teď však také člověkem jsem zas,
nerad šel bych na námluvy jinam –
málo že se známe, nevadí nám.
Pár přec slov jsme spolu promluvili –
ona ač je trochu nesmělá – –
hoch a holka za jedinou chvíli
o druhém si obraz udělá,
Mně se líbí – nu, to není lež –
a já Katce zalíbil se též –
nuže, staré přísloví dí známé,
železo to žhavé kovat máme!“
„Co ty, Katko?“ kmet se dcery táže.
Ona jako třešně zardělá
ani líčka lidem neokáže,
stranou stojí studem rozchvělá.
Jenom bručí: „Nevídáno, snad
chtěl by pán si teď tu namlouvat –
myslí si už, že má na mne nárok –
nu snad zítra, nebo takhle za rok!“
„Tady vidíš ji, ó milý hochu,
každá Káča povzteklý má zub.
Nebojíš se jí?“ „Já? ani trochu,
třeba vzteklý měla celý chrup!
Vždyť jsem doved’ zkrotit lítou zvěř,
dovedu i ženu zkrotit, věř,
láska s přísností to zaonačí –
a snad i ta pouhá láska stačí!...“
„To se neví,“ Katka v řeč mu skočí,
„kromě zubů také nehty mám –
tkneš-li mne se, vyškrábu ti oči!“
„Pohladíš mne, Katko, vždyť to znám!“
„Zkus to, zkus!“ – Už k sobě zvedá ji –
stiskne Katku – – dech se zatají – –
hubiček pár – kdo to zazlít může?
Janovi přec kvetou tady růže!...
„Sláva bohu!“ lidé hlaholíce
šťastný párek bouřně obklopí.
Cudná Katka zakrývá si líce,
z očí trysknou slz jí zátopy – –
zástup volá: „Pantáto náš, hoj,
nech už nářku, raděj svatbu stroj –
nebál Jan se ohně, nebál vody,
ani žena nezrobí mu škody!“