Hrabě Pulkava měl dceru roztomilou,
Všemi sedmera krásotek ozdobenou,
Třikrát pět
Počítala let,
Očka co trnky v hlavě jí hrály,
Usta co růže se smály.
Slečénku tu na hradě bystrý hoch
Těšíval, jen kde ji spatřiti moh;
Již ode mládi
Se vídali rádi,
Milost se ujímala potajmo, potajmo.
Hrabě Pulkava k své dceři jednoho dne
Laskavě mluviti takto se jme:
„Těš se, dceruško má!
Slavného Čenka
Z Chejna jsi ženka,
Svatbu slavíme za tejden.“
Slečénka ta kvílí celých sedm dní;
Hoch Zděnko se trápí celých sedm dní:
A když se rozvíjelo
Osmého dne
Jitro, zaplesalo
Na hradu vše,
Jen Zděnko a dívka se souží.
Aj, ženich na bujném koníku jede,
Družbu s sebou veselého vede.
Hosti se scházejí,
Hudby rozléhají,
Kněz na se ornat obláčí.
Ženušku s mužem kněz bezděky spial,
Bezděky dlouhé žehnání jim dal;
Darmo plesání
Bez milování
Hlučně se táhne po síních.
„Zděnko, čilý ty panoši, nalej!
Hostům dobrého vína podej.
Hudby nestůjte, –
Vesele kolujte!
Píte ženušce na štěstí!“
Dí Pulkava. Zděnko hned černooké
Nevěstě v radosti podá divoké
Číši: – mu na zdraví
Dívka připíjí;
Dívce on na zdraví
Číši dopíjí,
Připíjí – dopíjí – žalostně.
„Co, hudbaři! hudba tak smutně zní,
Proč tak uspánlivě hláholí?
Honem veselejší,
Rychlejší!
Dnešně nám hrejte svatební,
Jindy si hučte pohřební.“
A hudba, a hudba jen smutně zní,
Nevěsta klesá na zem v rozděšení:
„Což nic nevidíte?
Což nic nevidíte?
Tamto“ – na hudbaře prsty pokyvne.
Všech oči v obdivu hrozném hledí –
Kamkoli hlednou – nic nevidí –
„Ven – což nevidíte?
Smrt za hudbaři státi,
Tam – tamto na housle ji hráti?“
A hudba a hudba jen smutněji zní;
Všickni hledí; ale nic nevidí.
Čelo divčině vlhne,
A srdce tuhne,
Zděnko na dívku se kácí.