Trojí stesk.
Co mi platny moudrosti nevyvážné sklady,
Když ní zléčiť nemožná své a bližních vady?
Krásný obraz mudrci před oči stavíte,
Krajinami rajskými všecken naplníte,
Tvory vytvařujete ozdobně a dvorně,
Jak se láskou obtáčí, beze lsti a svorně.
K čemuž medle podpis váš: „Takby mohli býti,
Vůle jen se liknaví.“ Učtež pak je chtíti!
Měř a sčítej předměty v každé prostrannosti,
Hvězdám běhy vykazuj v nebes hlubokosti,
Ba nad světy vynes se hledat božstva sídlo,
Skoumej, zpytuj přírodu; – nenajdešli žídlo,
Jakby mohlo člověctvu býti spomoženo,
Šlechetnéli srdce tvé, bude zkormouceno,
61
Když se vrátíš k života obecnému chodu,
Naříkati uslyše všecko na nehodu.
Co mi platna Uměny libozvučné přízeň?
Její sladké usměvy hotoví jen trýzeň.
Mysl písní laditi, loudiť od všednosti
Hřešno, lépe udržeť ducha v střízlivosti.
Líp se jistou držeti nohou prašné kůle,
Nežli letem odvážným slítať světa půle.
Vstaň, Lumíre! nepohne moc tvé písně divá
Vyšehradem; tvrdšíť již. Vaše slova živá
Rekopěvci, nejsou víc vzatá ze života,
Protož nevyplývají skutkem do života.
Pějte světu našemu Achyllovy hněvy,
Zněte usty plnými Fingalovce zpěvy:
62
Čím se duše rozpalem valným neroznítí,
To v popeli umrkne, ohněm nezasvítí.
Co mi platno ohebné srdce k milování?
Jižto kochám s zámutkem, není k zavítání.
Hledej, hledej, brachu můj! – Loutky vyfintěné
Najdeš, světským šílením veskrz nakvašené,
Osud-li ti kterou z nich luzně onevěstí,
Vněšná radost uprchne, veta po tvém štěstí.
Druži volíš, cenu tvou vnitřní jenžby ctila,
Šumných plesů nehledíc, pro tebe jen žila,
Libostně ti osudnou zchlácholila ránu:
Mnoho štěstí, brachu můj! najdeš bílou vránu.
63