Zajícové.
Jednou v Zelenicích
Zajíci sněm valný položili,
(Tuším, že to bylo o letnicích;
Nebť i zajíčkové s nimi přitěžili).
Nejstarší z nich, jejich rádce,
Usadiv se na bobek, a časem stříhaje
Ušima, jim záměr sněmu takto krátce
Poví:
„O pozornost vaší žádaje,
Bratří, a vy sestry nejmilejší!
Chci se s vámi raditi
O věc nám všem nejdůležitější.
Víte – k čemuž toho mezi sebou tajiti,
Jaké choulostivé srdce máme,
Tím že tvory pod nebem jsme nejbídnější;
Víte – jak se při nejmenším listném šustu
Hned na outěk dáme:
Ano při nejlepším chrustu
68
Na zelništi, zočivše jen slaměného
Mužíka, pryč klopejtáme,
Jsouc předc zajícové rodu šlechetného.
Námby náleželo v čele státi,
Ne však hanebně se báti!
Sami sebou ale zudatněti,
Čiň co čiň, nemůžem, ani naše děti:
Pročež má to rada, nejpřednějším šesti
Z rodu našeho my nařídíme,
Žádost naší na Perůna vznésti,
Aby nám dal mysl udatnější,
Třebasť běhy váhavější.“
Nález všickni vůbec schvalujíce,
Prosbu písaři včil napsat kázali,
Samce tři a tři samice
Za poselstvím vyslali.
Perůn poznav býti proti přirození
Nemoudrou tu žádost, jich bez pořízení
Od se pustil. Zarmoucení vyslancové
Do zboru se vrátí, plačtivými slovy
Nehodu svou líčí, co –ští řečníkové.
Rokováno znovy,
Přemýšleno, než nic vymyšleno.
69
Kamž zaječí rozum stačí?
Zhanění to všecky trojnásobně tlačí;
Fantas se zajíců chytí,
Jednosvorně volí pozbyť živobytí.
K rybníku se cválem všichni ženou,
Rodinu chtíc zmařit utrápenou.
Žbluňk! bluňk!
Aj tu! ustrašení zaječím tím dupotem,
Žáby do bažiny hopcují,
Jenž se na vejsluní hřály. Mrkotem
Všickni zajíci se stavují.
„Hležiž!“ vece starý jejich rádce,
Rozmysliv se krátce,
„Tyto bídnější jsou mnohem více
Nad zajíce.
Násť se bojí – raděj tedy žíme.
Poďte, ať se zotavíme.“
Naučení? – Propověděl krátce
Zajíců již rádce.
70