LISTOPAD ROKU 1912.
Je v Čechách šedivo – mha listopadu
se k lesům zatáčí z luk mokrých chladu.
Kde je ten léta žár, těch větrů vzdory?
ty blesky nádherné, jež praly v hory?
Ty, smutná Čechie!... kdys lev tu dřímal
jak v sluji, před kterou děs všechny jímal,
zde ležel nádherný, své oči mhouře
v tom klidu giganta, jenž čeká bouře,
by vyšel z jeskyně, svým vítěz zjevem,
jenž v zápas vstupuje i s hromů řevem...
Ten lev kams odešel – v tom chladném blátě
by smutně zmíral zde v svém majestátě.
Dech jeho ohnivý se Jihem nese,
tam hřívu ježí dnes, tam řve teď v plese,
tam s touhou svobody se chystá k skoku
pln síly v tlapách svých i v moudrém oku...
Lorgnetem Evropa se v Balkán dívá,
kde řev lva vítězný v šum dějin splývá...
16. listopadu r. 1912.
9