To bylo v dubnu a den zlatý byl...
Na břehu moře pil jsem modro chvil,
jichž Vesna podává nám číši plnou.
O dálkách tajemných já snil jsem steskem,
já chvěl se v soulad s měnivým vln leskem,
já přátelil se se zvědavou vlnou,
jež s pláně stříbrné k mým nohám vběhla,
se vzepla zvědavě a pak si lehla.
Nade mnou čněly hrady šedých skalin...
já seděl pod nimi jak u rozvalin,
jež moře s vichrem hlodalo a rvalo,
kde cosi táhle úpělo a lkalo,
kde vesmíru dech slyšel jsem vždy šumět
a chtěl jsem v blouznění mu porozumět...
V skal trhlinách to zlatem hroznů plálo,
(to genisty tak září štědře keře)
a svlačce modře kvetly ve trav šeře
a kaktusů tam na sta tvrdě stálo.
Přímořské sosny, vrásčité to stařeny,
se hřály v slunci, babky zkřiveny,
a v stržích, nad zálivů zátiším,
já k dumavým se modlil cypřiším,
neb cypřiše jsou sestry duše snivé
a já mám rád ty panny zádumčivé...
Napravo v dáli, v mlze modře stříbrné
se sluní Toulon – ruch tam na nábřeží,
Genius plavby k pláni moře větrné
tam zvedá ruku... v rejdě lodi leží,
nestvůry kovové, jichž spící děla
jak čekala by povel; mrtvá těla,
jež zítra oživnou a v dýmu kouře
se změní v příšery smrtící bouře.
Mdlá Evropa v klid věčný dnes má víru
a křižníky dnes dřímají tu v míru,
v jich lanech, stožárech jen vánky hrají
a vlajkou francouzskou si třepotají.
Tam na Quai Cronstadt modří námořníci
kruh tvoří kolem dívky snědých lící,
jež hnědé oči má, rty maliny –
ta nabízí jim porce zmrzliny.
A včera přistála tam yachta bílá,
tak lakem bělostná jak padlý v horách sníh;
na její palubě se zhřívá víla,
vlas zlatý má a nebe v modru zraků svých.
To yachta „Dolphin“. Pinčové dva leží
u nohou paní... Kluci na nábřeží
se shlukli před yachtou a jen se diví,
jak paní štíhlá, rusá, málo hovorná,
na starý Toulon upírá zrak snivý,
jak šplhá po lanu opička pitvorná,
jak delfín na přídi tam zlatem září
a šedý námořník s rozrytou tváří
jak myje, čistí, leští loď tu bílou,
jež zdá se pohádkou být s rusou vílou...
Kde je ten čas, kdy loď se lehce nesla
zde po vlnách jen silou plachty, vesla?
Dnes „vlci moře“, tvrdí námořníci,
jimž bouře mnohá vrásky vryla v líci,
též vědí, co je pokrok doby nové –
i lákají na čluny motorové,
na promenády mořem idylické
kol jdoucí dámy, pány... fantastické
jsou názvy člunů těch... „Královna moře“,
„Mireio“, uvadlý květ z lásky hoře,
ta dívka Provence, již Mistral opěval,
květ něžný mládí, jemuž básník duši dal;
člun vrátký nese jméno „Vlašťovice“
a loďka stará název „Kouzelnice“
a skořápka, jíž houpá větru van,
má v štítku vryté jméno „Uragan“.
Tam v dáli Toulon... pod skalami leží
a cesta vede k němu na pobřeží
zde podél vil, jež dřímají jak v snění,
jak zámečky, v nichž duše živé není...
U cesty palmy hrdě hlavy nesou,
při vanu větru tvrdým vlasem třesou.
Tam v dáli Toulon... v uliček těch síti
je soldatesku obřích negrů zříti
před bary svůdnými, kde řinčí gramofon...
(jsouť písně anglické teď všude v modě,
víc s obchodem než s politikou v shodě).
A sotva udeří dvanáctou hodin zvon,
již plní restauranty hostí pestrý shon
a mladíků i děvčat zvoní bujný smích,
když vyletí tam z dílen, z domů obchodních...
Leč přede mnou se třpytí moře chvění
a kolébá mne v opiové snění;
nad plání stříbřitou tu větry dují,
na její lemu parníky dva plují,
snad z Orientu k staré Marsilii...
loď podmořská se vynořila náhle,
jak zřel ji Verne kdys v své fantasii;
skřek její proráží tu vzduchem táhle...
Ty lodi v oceánu lemu plující,
z neznáma vypluvší, v neznámo mizící,
to nekonečno vln s mystickým leskem,
ten parfum ciziny mne plní steskem,
tím steskem dědičným, jenž roste v duši,
jejž moře šumotem svým neohluší,
tím steskem, jímž mé srdce všude stůně:
mou bytost prochvívá domova vůně.
Zrak zavírám u modrých moří prahu...
V tom kraji palem na svou myslím Prahu,
na barokový dům pod hájem Strahova,
na Petřín milenců se zpěvem slavíků,
na zahrad terasy se květem šeříků,
na rodnou Prahu svou, na Prahu Čenkova,
na Hrad, kde prapor Vlasti nechť vlá vysoko
nad městem rostoucím tam dole v široko!
Sním o své pracovně, kde denně sedám tich,
nad domů střechami ve vůni starých knih...
jak z kláštera z ní prchám v život bouřící,
na vlny příhod všech jak z cely tísně –
bych po čase se vrátil opět, kající,
se slzou v oku svém a slokou písně.