Když mlha večerní nad Prahou leží,
rád v dumách toulávám se po nábřeží,
rád slýchám o šesté, jak hrajou hrany
se starých věží zvony Malé strany.
Těch zvonů souznění
já ve snění
tak dýchám rád,
mně nevšední
jich lkavá lyrika,
jíž zpíjel jsem se nastokrát.
Za teskných soumraků duch můj rád prodlí
ve přítmí chrámů z doby baroku,
kde s varhan chorálem se ženy modlí
ke svůdným světicím tak v hluboku.
Syn doby skeptické,
já chrámy tvé
mám, Praho, rád,
na dětství mé
jich zpěvy hymnické
mně vzpomínají nastokrát!
A tiše volám zpět, ach, ty mše ranní,
kdy byl jsem ještě štíhlým gymnasistou,
kdy starý katecheta při kázání
prokletím věčným strašil duši čistou.
Slov jeho proudění
já ve snění
přeslýchal rád
a v toužení
o ženách Hellady,
o bohyních snil nastokrát.
Rád z dětství vzpomínám na zpovědnice,
ty kaple dubové, kde v šeptu rety
mé strachem chvěly se a bledly líce,
kde nad stříškou se smáli Amoreti.
Ó, cudnost zpovědí!...
já ve snění
vzpomínám rád,
jak bál se vyzradit,
že v blouznění
jsem s dívkou vzdušnou chodil spat...
Kam mladosť odlétla?... na hroby sněží
mých druhů... otevřeny Smrti brány...
A mlha večerní nad Prahou leží,
kdy v dumách toulávám se po nábřeží
a naslouchám, jak táhle hrajou hrany
se starých věží zvony Malé strany...
Těch zvonů souznění
já ve snění
tak dýchám rád,...
jich lkavá lyrika
nechť provází
mne ke hrobu, v němž budu spát!