JSME VŽDY JEN SAMI...
V Paříži 1902.
Dech jara toužebný vál modrým vzduchem
a Paříž sluncem byla prohřáta,
ulice Rivoli hučela ruchem,
až bouří tou se chvěla komnata.
A přec mne jíti ven to nelákalo,
ni na boulevard ni v Tuilerií sad,
cos v srdci náhle vzbouřeném mně lkalo,
stesk přiletěl, jejž nelze odehnat.
Skráň kloním v dlaň a přemítám a bádám;
však léku není duši znuděné,
jít nechci na návštěvu k hrdé madame,
kde bylo včera skvělé déjeuner,
ni do museí Louvru velkolepých...
mně protiví se kamelotů křik,
i skříně plné soch, brillantů přepych,
mne nudí i ten bystrý politik,
44
jenž intriky zná vyslancův a dvorů...
odkládám vážný žurnál světový,
pln hořkosti a samoty a vzdoru,
jež spíše vzdech než píseň vysloví...
Tu ke mně přišla jsi, má růže,
z tvých rtů vál rodných lučin ke mně dech,
a já tě vinul k sobě úže,
bych v oku tvém zřel celou krásu Čech...
45