Domovem i cizinou (1910)

Z rozptýlených listů, 1900-1910, Básně, Emanuel Čenkov

Diplomatická verze Ediční verze
EM. ČENKOV:
DOMOVEM I CIZINOU.
(Z ROZPTÝLENÝCH LISTŮ.) (1900–1910.)
BÁSNĚ.
[1] PRAHA 1910. NAKLADATELSTVÍ Dr. ANT. HAJNA.
SPOLEČENSKÁ KNIHTISKÁRNA (firma: Ant. Strojil) V BLATNÉ.
[2] PŘEDMLUVA.
[3] Panu Doru ANT. HAJNOVI, poslanci z království Českého na radě říšské, vydavateli v Praze.
V Praze, 29. srpna 1910.
Milý příteli, neočekával jsem, že tyto rozptýlené listy budou kdysi spojeny a že v podobě tištěné knížky objeví se ve výkladních skříních našich knihkupců. Nejsem dosti praktický, abych chodil s verši od domu k domu, a zcela určitě by se bylo stalo, že tyto rozptýlené listy byly by zůstaly – vedle jiných ještě rukopisů – literárním, pozůstalostním materiálem, jenž by snad byl vydán jako efemerní sensace teprve po mém definitivním odchodu z toho pražského údolu s tou proslulou, romantickou hradčanskou kulisou, jenž pro nás je celým světem.
5 Ty, milý příteli, vyvolal jsi sám tyto listy z intimního šera mé pracovny na denní světlo ulice. Proto Ti věnuji tu sbírku veršů, prostých a zrozených z potřeby vnitřní ve chvílích, kdy vyšší moc mého lidského já vtiskla mně péro do ruky – psal jsem pro sebe. Nestydím se za svoje básnické credo, za svoji lidskou zpověď. Probíraje se těmi rozptýlenými listy, shledávám, že zobrazuji básnicky jistou epochu svého života, epochu nervosity a melancholického erotismu, jež dostavuje se jako předzvěst blížících se dnů podzimu. Sentimentální echo mládí ozývalo se, a zář krásných pražských západů nad romantickým pahorkem Hradčan splývala zlatě na můj stůl tak často, když jsem trpěl tou hroznou krisí českého života našich dnů: nalháváme si ve spolek, že bojujeme, kdežto chabostí svou upadáme čím dále tím hlouběji v provinciální odvislost, stáváme se polonárodem nemajícím vůdčí zářné hvězdy jednotného velikého cíle. Proto na nás působí tak tísnivě náš český vzduch a proto toužíme ven, do ciziny, do jiného okolí, abychom unikli výčitkám svého svědomí a tíživému tlaku, jímž 6 na nás padá naše neupřímnost. A pohled na cizí volnost, svobodu a velikost vyvolává v nás ovšem jen touhu po svobodě a samostatnosti vlastní, touhu bolestnou, ale neumlkající, a stesk po vlasti. K mému lidskému já druží se tedy tóny nacionální a k intimnímu humannímu credu připojuje se v mých verších výkřik Čecha.
S upřímným pozdravem Tvůj oddaný a našim společným tužbám věrný
Em. Čenkov.
7 BOLESTNÁ POLÍBENÍ.
[9]
SRDCE.
Když mraky rozkvetou a pod červánků nachem se západ lesem orchidejí zrumění, mé srdce churavé se chvěje strachem jak polekaný pták v své kleci vězení. Jak trópický ten pták, jenž hoří zlatým prachem, a každým mžikem duhově se promění, když v chladném přístavu se třese v děsu plachém, o dráty žaláře se drásá v rozchvění. Kol kleci okruhem dav čumí v tupém smíchu, vtip nečistý tu v dlaní tlesku bouřně zní....zní... a pták se choulí jen, sní o pralesa tichu a okem zmoudřelým, jak každý tvor, jenž zmírá, ve třesu horečky v dál Oceánu zírá, jak odjíždí v kraj palem koráb poslední... 11
ŽIVOT V KŘESLE.
To život byl?... a to snad již se připozdívá? Ve křesle sním....sním... zrak vyhaslý se oknem dívá. Kde mládí mé, jež chtělo žár svůj vtisknout světu? To život je? pár sněžných zim a hrstka květů? Tam za oknem, tam města proud se splavem řítí, ruch tramwayí, hon figur – cizí je to žití! Tak vzdálené, tak podivné, tak stokrát cizí, břeh neznámý, od něhož loď má v dálku mizí. 12 A myšlénce, jež nejvíc srdce rve a trhá, po zápasech, v nichž člověk tolik síly zmrhá, že naším odchodem tak málo se tu změní – té myšlénce v svém křesle zvykám v tichém snění. 13
DŮM DĚTSTVÍ.
U krbu chladného když necítím se doma, kams truchle unášen tím proudem němých let, po marných výčitkách, jež chvějí mýma rtoma, v tvé šero vracím se, můj starý dome, zpět! Co bledý gymnasist na schody stoupám stmělé... tam Kristus z výklenku se dívá dumavě, na čele trnů laur a tělo zkrvavělé, kol věčné lampy zář se chvěje třeslavě. A tichá matka má mne čeká starostlivě v tom práce příbytku, kde chasa hlaholí... svá pensa lopotím... pak duši nořím chtivě v knih ráje zámořské, v step, v zlatá údolí... Na úzké pavlači, tam černovláska zpívá, zjev z Tisíc jedné noci... a to sladko je! tam k její okénku mne žene touha divá, kde voní pohádkou květ modré levkoje. 14 Za jarních večerů tam v bytě filosofů svou elegickou dumu housle zalkají, a růže západu mých veršů zlatí strofu, již do denníku píši sobě podtají... Teď v chladu domova, když cizincem jsem doma, kams truchle unášen jen hořkým proudem let, po marných výčitkách, jež sobě šeptám rtoma, v tvá kouzla vracím se, můj rodný dome, zpět! Již dávno motyky v tvém zatknuly se těle, v rum již se rozpadla báj tvoje dumavá – leč Krista tvého tuším rány zkrvavělé teď v srdci svém, kdež plá snů lampa zmíravá. 15
ZAPOMENUTÝ CHRÁM.
Na staré skalině, jež čněla zpupně nad pláně v oblaka tak nedostupně, až tam, kam lidé marně zrakem toužili, chrám básník budoval po léta dlouhá: vzdor orlů sílil jej a divá touha jej hnala tam, kde cizí světy kroužily, do výše azurné a gigantické, nad písně skřivánčí a idyllické, kam naší země hlas již nedolétal, květ lilje mystické kde v taji tiše zkvétal: O dílo závratné a hrdě nové! Ó lodi nesmírné oblouku smělý, kam okny štíhlými sklo pohádkové jas slunce zlaďuje v tón zrůžovělý! Ó figur pitvorných i svatých jakou směs ten velký samotář do chrámu svého snes! Tak v tichu mrazivém řad pustých roků v tom chrámu dumal svém v samoty toku, 16 za nocí tesklivých své spínal ruce, na kříži tužeb svých se trýznil v muce, sám hlasu vlastního ve výši té se lekal – leč dolů nesešel a čekal, čekal, čekal. Na bytost tajemnou on čekal, až se zjeví, na bytost neznámou, jíž jméno nikdo neví, jež na kůr vystoupí a náhle, beze hlesu, tam spících varhan sáhne do klávesů, a rozzvučí je harmonie vlnou, tou hymnou vítěznou a kouzla plnou, jež teple prochvěje těch samot chladem, svět dole zaplaví svých tónů spádem, že stane pak v své pouti nekonečné, by naslouchal té písni duše věčné... Chrám čněl tu roků řad, a zjev ten nepřicházel, by píseň vyvolal v tu hrobku dumy stinnou, a vichr bouřlivý ozdoby hrdé sházel, až jenom pýchy věž tu stála nad ruinou. Za nocí hvězdnatých, když slétl s nebes říše ten duch, ten anděl, démon, a plul v jinou dál, tu zvony věže té se rozehrály tiše, a ve zřícené lodi smutný zásvit vzplál. 17
RELIKVIE.
To bylo jako dnes – i slunce vítězně tak plálo, sníh poslední tál v rosu, a jako flétny tón se sladce nes k mé duši lahodný zpěv kosů. To jaro jako dnes v akátů černé kostry hřálo – cos šumělo mně hlavou jak valčík, jímž zněl včerejší můj ples.ples, s tou dívkou pružnou, usměvavou. To bylo jako dnes – ten fantom v minulost zas míjí, a chvěji se teď v strachu, by srdce květ, jejž na povrch jsem vznes, se nerozpadl v prachu, jako když pohnem’ relikvijí. 18
Z PODZIMNÍCH ZÁPISKŮ...
Čím více žen jsi miloval, tím toužíš horoucněji zas v nové illusi a důvěře na ňadra Lásky těžkou hlavu sklonit, po steré beznaději zas v rozpuštěné kadeře kající slzy z očí žhavých ronit....ronit... – – – – – – – – – – – 19
JARNÍ MOTIV.
Mlh nudná opona se rozhrnuje; dech tvůrčí východu nás opíjí tak sladce, a s písní skřivanů se objevuje zas jarní féerie rozkošná dekorace. Jest duše vzkřísena... zas plna snů je i touží se sestrou v paprsků zlato splývat, zřít spolu dumavědumavě, jak vlna pluje, pod třešní kvetoucí poslouchat ptáka zpívat, ve snění dětinném zřít do oblaků a pak svůj obraz vidět v druhém zraku, a z druhé duše slyšet lýry echo jemné, své vlastní lýry echo roztoužené... a zavčas s blahem v duši usmířené při růží odkvětu jít v zákulisí temné. 20
PÍSEŇ JEZU.
Jez řeky starý pod mým oknem zpívá, strun na sta stříbrných zní denně do mých snů... Ať na mne Duma smutnou hlavou kývá, ať Úsměv prchavý se mihne v šer mých dnů, mně denně starý jez pod oknem zpívá svou píseň Věčnosti na hrázi kamenů... Mám rád ty dny, kdy slunce v řeku splývá a rybář noří v tůň zde bidlo čeřenu, mám rád ty dny, kdy vlašťovky se honí zde nad proudy v té písni monotonní, jež ve vln kaskádách v mou duši zvoní... Co kyne mně?... Zda zhynu ve dnů víru?... Zda ověnčí Čas laurem moji lýru?... Zřím klidně v perel hru, jež z vod se roní. 21
ILLUSE LÁSKY.
O ráji lásky anděl píseň zpívá ve zlatém jitru u básníka dveří... A duše touhou procitá i věří, zrak cudný v azur oblohy se dívá. Jak božstva plamen v růží zkvetlém keři, tak jasně plá tu ženy krása snivá... Zas perutí svých sílu duše měří, ta duše neúkojných letů chtivá... Když večer v ulic bludiště se sšeří, ta píseň touhy v orkán prudký vyzní, stal démonem se anděl, jenž tě trýzní! A s uzarděním skloníš čelo pyšné, v polibků divých neúhasné žízni, na ňadra ženy banální a hříšné... 22
SONET NAD ČÍŠÍ ŠAMPAŇSKÉHO.
Oheň plál v líci, v zraku stál plamen, z křehounkých číšek šampaňské šumělo, šat ženám klesl s ňader a s ramen – bylo tak bouřně, zoufale veselo! Vichrem jak žhavým zmaten a zmámen dlaně jsem v dumách opřel si o čelo... v číši se perlil kouzelný pramen, z něho tak teskně na mě cos hledělo. Zřel jsem tam v jasu modrý pruh lesů, kvetla tam louka, rděl se pruh vřesu, poznal jsem v žasu pohádku mladých let, a z temna nocí mých, tak zoufalých a bludných, z parfumu vína, z obláčků cigaret dvé dívčích zraků dívalo se na mě cudných... 23
POSLEDNÍ HOST.
Byl banquet elegantně vypravený: stůl samý křišťál, hudba vítězná, pod růží guirlandami božské ženy – to paní Fantasie pěkně zná. Při číši vína jsme se zapomněli nad ňader kamelií v korsetu, nad hříčkou slůvek, flirty, nad pocely – Čas mezitím co plynul v přeletu... Je konec zdá se... již se připozdívá... jeť ubrus sněžný plný rudých skvrn, a v srdci nuda, na rtu hořkost zbývá, květ guirland serván, po růži zbyl trn. Jsou křesla prázdna... rozhlížím se kolem, kde plála těla žen, zřím mezeru, vyhasly zraky, nad prázdným teď stolem se týčím sám v tu chvíli dessertu... 24 Do síně vchází kdos – jak smutku mého by sestra byla to tak dumavá, jak tichá láska k loži zmíravého, zrak záře hvězd, vlas noci záplava. Zhasíná lustry. Sedá k mému stolu. Svým okem mystickým mou léčí hruď... Číš svoji zvedám a jen v sladkém bolu bez přípitku jí šeptám: „Zdráva buď!“ 25
ZA DNŮ BŘEZNA DEŠTIVÝCH.
Jsou dny vlhké – není jara, není zimy... v blátě ulic, za přeháněk sněhu, zžírán nudou, týrán zlobou hloupé rýmy, klnu Praze ve svém denním běhu. Snů mých koráb k cizímu teď břehu chvatně pluje s těmi pasažéry svými, kde zřít oblak perleťových něhu nad vlnami moře stříbře modravými. Ó, tam slyšet slavíky teď zpívat! Celý den se za moře kams dívat v duši s rodící se hudbou sonetů... Večer pak, hnán zvědavostí pouhou, zajít v casino, kde hrají roulettu, a tam o Praze snít sladkou touhou... 26
CIZÍM KRAJEM.
[27]
ITALIE.
Když srdce chladne, věk se připozdívá, když hlava mdlá i chůze nohou líná, mě v podvečeru schvátí touha divá po modru vod tvých, kraji oliv, vína! Jde mladost v dálku – člověk ruce spíná (když nikdo nezří jej) a zpět se dívá, v před jít se bojí, zem kde nehostinná se táhne ve sněhu, v nějž mlha splývá. Mně zašuměla jezer tvojích vlna jen jedenkrát – a nyní chápu zplna, proč náhle za noci prch tajně z Varů a k tobě, Překrásná, lét’ v touhy žáru, ke tvému slunci, ráji hroznů, fíků, proč Goethe spěchal v pošty dostavníku... 29
MOJE ZNĚLKA NA JEZEŘE GARDSKÉM. Riva, na jezeře Gardském 1908.
Ty krásy pohádko, tak o tobě jsem sníval nad verši poetů za jarních toužných let, kdy v modro duše mé snů šumivých táh přívalpříval, jak v tebe, jezero, když splývá bystřin led! Alp sněžný majestát co pěvců rozechvíval, tvých břehů idyle co duší dalo stesk!... Zde Dante vznešený se kdysi se skal díval, zrak jeho olympský zde zjasnil vod tvých lesk... A teď když zhořklo vše, když v muk se zmítám loži v let svojích podzimu po žatvě, blínu, hloží, mně přáno tebe zřít... Ó, barvy akvarelu!... Na strmých srázech tvých a v romantické výši teď tuční Mnichovští zde pohlednice píší... Mně vln tvých chlad jen lék je znavenému čelu. 30
JARO.
Na Gardském jezeře jsem přistih’ Vesnu mladou já, duše morósní, z těch šedých krajů severu a stojím v úžasu teď před tou dívčí vnadou, po prvém polibku, jež chystá lásky nádheru. A Zimy fantómy, ty zřímzřím, jak dál se kradou, tam ve skal ruiny zřím prchat mlžin příšeru, jak smutku plachtoví se na Alp loďstva kladou chmur teskné rubáše, ta maska zimních večerů. Je Jaro dívčina, jež chystá toaletu koketně barevnou a píseň zkouší s retů při bouřném jásotu, jímž kaskáda tu zpívá... A v hloubi jezera, kam vodopád se tříští, pás pro ni duhový se v slunci luzně blýští, a zda jej oblékne, Bůh s oblaků se dívá. 31
TORBOLE.
„In questa casa dimoro Goethe 12. IX. 1786.“ (Nápis na starém domě.)
Jak útes vzdoru Monte Baldo skví se v sněhu..sněhu... dnes vlny jezera jsou pod ním sčeřeny, šum jejich nervósní se chvěje ke skal břehu a v hloubi modravé tam tančí Sireny. Na hřbetech ořů vzepjatých teď zřím je v běhuběhu, ty ženy jezerní, jež hledí zdiveny v mých očí severních tak ostýchavou něhu a dál mne lákají přes kluzké kameny. Tu v hrdém dumání jsem vznesl svoji hlavu, se znělkou v duši své jsem kráčel ku přístavu při hymnu jezera a divém reji vil... Mně krásným, olympským se jevil sonet příští... V tom stanu před domem, kde v hráz se vlny tříští, čtu nápis: jeden den zde Goethe psal a žil....žil... 32
V MĚSTĚ CHRISTOFA COLUMBA. (GÉNOVA.) V Janově 1908, na Via Carlo Alberto u přístavu.
Na přístav Janovský dnes vzhléd jsem oknem z rána, mdlý ještě vzduchem Čech a v šedém rozmaru – v ruch skladišť, bassinů mně otvírá se brána, kde zkvétá vlajkami les štíhlých stožárů. Ve vlaků nárazu a v námořníků klení, v tom vína parfumu, vln slaných výparu, Čin duši probouzí z jejího unavení a douškem ji tu sílí z touhy poháru. Syn bledý, nervósní své Vlasti zotročilé, já aspoň ve snění se kochám slastí chvíle, že lidstvo na povel mé čeká řeči, a v duchu vidím již, jak v pláni cizích moří lev stříbrný na rudé vlajce v slunci hoří a před Čechií nová Amerika klečí... 33
MÉMU STARÉMU UČITELI VLAŠTINYVLAŠTINY. v JanověV Janově 1908.
Když lekce dával’s mně, ty, starče v haveloku, jak alej třešňová mé srdce bylo v květu, pták touhy duhový, ach, pěl mi sladkou sloku, vůz zlatý Venušin dvé táhlo amoretů. Po bouři šedé neplodných a chladných roků, po nocích zoufalých, kdy dal jsem s bohem světu, zde, starče, zřím tě zas: gest ruky a žár v oku, jak Danta recituješ v poetickém vznětu. Zřím tebe v palácích, kde mistrů doba stará zas ženy kouzlí mně z dnů slunečného jara, těch Madon, Magdalen a Sibill luznou říš, a ohně tvého vzpomínám, kdy krev má líná se zjaří dechem Jihu, číší Grignolina – že zřím tě, slyším tě, v svém hrobě netušíš! 34
HLASY U MOŘE. V Janově 1908.
Ze spleti uliček, kde paláce se tísní, pod kříži zlatými a za korouhví vlání, sbor kněží, mužů, žen dnes kráčí k moři s písní: kněz v rouše nachovém dá vlnám požehnání. A podál v bassinu zní signál v táhlém řvaní: loď, delfín kovový, sta lidí nesouc v hřbetu v svět dálný chystá se... zříš třepot šátků, dlaní, co lodní kapela hrá módní operettu. A v slední okamžik, v tom víření a ruchu, co kluci janovští se o centimy rvali, jež dámy s paluby jim něžně posílaly, pláč děcka z korábu mně vryl se náhle k sluchu, pláč velký, neúkojný, – ve vřavě a chvatu jak Lidstva lkání k neznámému majestátu. 35
IDYLA NA BŘEHU MOŘE. Menton, 1908.
Jak stříbra kaskáda kruh slunce plane nad tichem azurným, v němž zpívá vln jen kvil; ve spráhlou duši mou dech svěží vane s té louky modravé a dálné na sta mil. A mezi balvany kol rozmetané, kde pěnami se tříští moře plné sil, hoch snědý zavedl dva koně vrané a v příboj sněživý se na nich přebrodil. A hřbety koní těch se chvějí bázní v tom moři nesmírném s vod chladnou lázní – i v děsu couvají, kopyta v písek boří, neb ve vln příboji a démantovém střiku sta mořských ořů teď se na ně vzpíná v šiku a v hřívách duhových vil nahá těla hoří! 36
NA NEBI AZURU A V MOŘI STŘÍBRA PŘÍLIŠ... Menton, 1908.
Na nebi azuru a v moři stříbra příliš... pod zlatým sluncem stojí palmy v plamenu, na bílé terase ty líně čelo chýlíš a slyšíš vln jen zpěv a šumot křemenů. A obzor nesmírný zříš v růžovém jen kouři....kouři... tam s touhou zíráš jako k ráje Edenu, až v snění neplodném se oči tvoje mhouří a mdlobou sladkou hlava klesne k ramenu. Za chvíli procitáš ze slastných dřímot s hněvem: v tom klidu idyly si žádáš příboje a čekáš nervósně, kdy stichnou vlny zpěvem, kdy vichr Alpám vstříc je poštve do boje, a k ďáblu modlíš se v tom modru pokoje, by vášeň vzbouřila tvé spící srdce s řevem! 37
NA NÁBŘEŽÍ V MENTONĚ.
Na slunném nábřeží pár mezků stojí a v stříbra vlnění své oči mhouří; kol uší, nad hřbety vír much se rojí, jak struny zvířené jich koncert bouří... Za mládí, Pegasa – ach, oře slávy! – tak mnohý škamny hoch se spoutat strojí, ze slují oblaků, z červánků lávy chce k zemi strhnout jej v snů zlaté zbroji. Leč Pegas olympský, hrd v božské kráse, je mocný v úderu a nepoddá se: šíj vzepne obloukem a dá se v divý let... Náš poet zmoudřelý svou najde stezku a výlet laciný na starém mezku a v sedle odřeném si zvolí naposled. 38
ŘASA.
Na písku prahnoucím,prahnoucím po mořském přívalu, kde nyní pařížské si děti hrají, řas chumáč černá se ve žhavém úpalu vod na pokraji. V tom moři života, kam odhodil nás Čas, kde ve vln věčné hře souzeno žíti, zda úděl člověka jest víc než osud řas, jež na břeh vmeteny kdes budou tlíti? 39
SONET SENTIMENTÁLNÍ O MÉ SMRTI. Menton, 1908.
Ó, vím to, vím! to bude v síni dusné při lampy blikotu, jenž nerozplaší stíny, kdy v chropotu duch mdlého těla usne na loži spoceném, v parfumu mediciny. A přece sním, – že přijde ona chvíle na břehu azurném kdys v podvečerním chladu, kdy nebe je tak perleťově bílé a moře opálově zlaté při západu. A mezitím co pod balkonem, na nábřeží, v pařížských robách dámy vyjdou na vzduch svěží, já chtěl bych z fauteuilu se ještě v moře dívat, pak lehce klesnout hlavou na květiny, svou duši vdechnout v modravé vod stíny a v dálný horizont tak tiše, tiše splývat... 40
DVA PAŘÍŽSKÉ OBRÁZKY.
I.
VIVE L’ ARMÉE. V Paříži 1900. (14. července.)
V landauru odjíždí špalírem lidu z vojenské přehlídky president Republiky... Stromoví parku jak mrtvo spí v klidu, ve žhavou dál se táhnou zvadlé aleje, s mdlých akacií občas list se sechvěje,sechvěje na bouřně letící svítivé kyrysníky. Po cestách prášivých Longchampské pláně, od tribun ministrů, poslanců, senatorů, jak se skví míhavým zášlehem zbraně, co pluků vrací se, co zvučí velení, co kapel Marseillaisou budí nadšení ve valných zástupech znavených parnem tvorů! Ohnivá epopej Armády vstává, zaplaší výčitky, zapudí duše mdlobu, opojná krvavých triumfů sláva, 41 to démonické kouzlo vetchých praporů, Vlast velká, krásná, v nadšení a ve vzdoru před zrakem planoucím děsně tu stoupá z hrobu. „Ať žije armáda!“ volá se v křiku, pozdravy vítavé snášej’ se na pěchotu, jízdě vstříc burácí mládež tu v ryku, jak by se vracel z Germanie s gardou svou na bílém oři jezdec s tváří dumavou v trojrohém klobouku, v šedivém redingotu. V tom jede president... kočár se třpytí... byrokrat ve fraku, bankéřská hlava šedá, bezvadný cylindr v slunci se svítí... Pozdravy němé... nadšení však dme se v ráz, „Vive l’ armée!“ zní zas, rve klidu slabou hráz, při pluků pochodu když se prach k nebi zvedá. 42
II.
PŘÍTEL ZE ČTVRTI LATINSKÉ.
Byl krásný jako cigán z volné stepi, že každá griseta si vzdechla: Hezký hoch! měl z mansardy své rozhled velkolepý, v ní spoustu knih, pár obrazů a soch. Zřel s okna svého našedlé střech moře, tu Paříž modravou i s věží Eifflovou, jež večer podobna jsouc hvězdné hoře nad plání jiskřila se Martovou. Tam celý svět se hemžil v pestrém roji... ó, jak to vřelo tam a co tam luzných žen! Leč on spěl denně večer v jizbu svoji a k dílu veršů svých sed’ roztoužen. A ladil pečlivě svých citů lýru, pln hudby, něhy, nadšení a povzletu, že zcela zapomněl v té chvíli míru na Bídu – věrnou družku poetů.
43
JSME VŽDY JEN SAMI... V Paříži 1902.
Dech jara toužebný vál modrým vzduchem a Paříž sluncem byla prohřáta, ulice Rivoli hučela ruchem, až bouří tou se chvěla komnata. A přec mne jíti ven to nelákalo, ni na boulevard ni v Tuilerií sad, cos v srdci náhle vzbouřeném mně lkalo, stesk přiletěl, jejž nelze odehnat. Skráň kloním v dlaň a přemítám a bádám; však léku není duši znuděné, jít nechci na návštěvu k hrdé madame, kde bylo včera skvělé déjeuner, ni do museí Louvru velkolepých... mně protiví se kamelotů křik, i skříně plné soch, brillantů přepych, mne nudí i ten bystrý politik, 44 jenž intriky zná vyslancův a dvorů... odkládám vážný žurnál světový, pln hořkosti a samoty a vzdoru, jež spíše vzdech než píseň vysloví... Tu ke mně přišla jsi, má růže, z tvých rtů vál rodných lučin ke mně dech, a já tě vinul k sobě úže, bych v oku tvém zřel celou krásu Čech... 45
VÍDEŇ. Ve Vídni 1910.
Chlad sněhů včerejších dnes Vídní vanul, po třídách pompésních Alp dech vál svobodně – na rampě Parlamentu mžik jsem stanul, kde slunce dubnové tak hřálo lahodně. Athéna z mramoru, ten symbol Vídně, ční bílá přede mnou jak triumf zjevení, skok ořů vzepjatých muž krotí klidně a nad tím praporů vlá říšských šumění. Co vzdoru, bolesti v mém spjato vzdechu, když zřím tu vítěznou, jež v zbroji veliká, jež mírem porobí a beze spěchu a jejíž sláva dnes až hvězd se dotýká! Kdo z mužů Čechie již tudy kráčel! V ten Vídně Parthenon co jsme jich vyslali!....vyslali!... a každý u nohou tvých pak se vláčel, a všichni sklamali a všichni selhali! 46 Řeč s lehkým přívalem v stěn mramor bije, to bohoslužba tvá a ty ji necháš znít! hold provincií všech, tvá poesie, a všem tu králuje tvá přilba, kopí, štít... A slunce na rampě tak sladce hřálo, na žerdích prapory šuměly zvlněné – výš Athéna že stoupá, mně se zdálo, na podstavci, jejž nesou hřbety shrbené. 47
ILLUSE ZÁPADU.
[49]
JARNÍ FEUILLETON.
Ven za města bránu od svých žurnálův a knih vyšel jsem v šíř lánů, z jara, zasmušen a tich. Strání bok byl holý, pokryt souší loňských trav, z procitlých však rolí (milencům všem na pozdrav) skřivan stoupal vzhůru, jak by andílek jej táh za pavoučí šňůru skrytý v modrých výšinách. Zachvěl jsem se sladce, bylo mně, ach, divně tak, jako při pohádce zíral na mne dívek zrak. 51 To tak gymnasista, jenž si hledá první rým, když ho láska čistá spila vínem lahodným. Kráčel jsem tak v touze jak hoch v slastném neklidu, ženy jenž zná pouze ze snů, z veršů v Ovidu... Když se počlo šeřit a mha padla v kyprý lán, tu jsem nechtěl věřit, jarní sen že dozpíván! 52
DVĚ SLOKY O DVOU DÍVKÁCH.
Dvě dívky znám: z nich jedna zádumčivá jak touha sklamaná se v dálku dívá, má černý zrak a černý, dlouhý vlas; a druhá zas jen smíchem jasně zvoní, má rusý vlas a radost v duši roní těch očí třpyt a zpěvný hrdla hlas. Mám obě rád..rád... jsem v podzimním tom věku, kdy s jemným obdivem zřím k ženy vděku, jeť dávno to, co minul bouřný čas... Tu dumu nezměním již v radost živou a touhou unylou, nadějí snivou těch modrých zraků nezasmuším jas. 53
PŘÍTELKYNI. (Causerie, jež nechce být sentimentální.)
Až přijde onen den – nelkejte pro mě u mého lože srdcelomně. To přijde brzo snad – pár přejde roků, vám v skoku a mně v líném toku, vám růže vypučí – a mně jen v stínu kdes vzejde smutný kalich blínu... Však nežli přiklopí mé rakve střechu, tož přijďte, prosím, v milém spěchu, s tím dětským úsměvem a udýchána, tak jak vás vídám někdy z rána, kdy oči procitly vám pomněnkové, jimž zvědavým vše zdá se nové, 54 a tu se podivte mé dlaně ledu, (poprvé vašem při pohledu!) Žeže trochu nudný jsem a monotonní – a vaše líc se ke mně skloní, váš úsměv jako motýl v tichém šumu mně tiše vletí v rakve dumu. 55
TO VĚČNĚ LIDSKÉ JEST...
To věčně lidské jest, to duše lidské touhy: o hvězdách snít ve prachu cest, pohrdat tím, co jest, chtít opak, přízrak pouhý, na jaře zrát a v podzim kvést! Sny slunné dětských let, na moři bouřně vzdutém jak toužím, hnusu pln, k vám zpět! Všech vášní poznav jed, žen potřísniv se rmutem, zas toužím z noci zpět po cudném jitru mladých let, po dívky visiónu nedotknutém, té první, kterou nezlíbal můj ret, již vídal jsem jen v dusných síních škol při nudných klasicích jak štíhlé lilje stvol vždy u okna se chvět a píseň lidské touhy pět... 56
KVĚTY!... KVĚTY... KVĚTY!...
Jak dítě bledé měst se těší na výlety! jak shání šatečky a zraky nítí v plesu a volá horečně: „Ó, květy!....květy!... květy....květy... květy!... já květů tisíce si domů snesu, všech barev a všech vůní, s polí a vodních tůní, se skal i lesů, květů celý sad odevšad!“ Za městem banálním a v prachu, v slunce žáru, u dýmných továren, jak najde kořisť chudou!.....chudou!... Já také před lety, v své poesie jaru, kdy v duši illuse nám písně hudou, chtěl snésti květů vnady, vytvořit kouzla sady... Slzu jen rudou, hořký jeden květ nesu zpět... 57
VEČERNÍ NÁLADA.
Jest mraků šedou oponou den celý nebe zatažené – sny tvoje v dešti utonou, vichr je odežene. Díváš se náhle do oken, jako když někdo venku čeká, s nímž měl bys do tmy jíti ven, bouř kde se divě vzteká. A nudy šedou oponou již zastřeno tedteď žití drama... Chce se ti bloudit mhou a tmou, byť byla Smrť to sama! 58
PŘI SLUNCE ZÁPADU.
I. I.
 Při slunce západu – jak větry vanou – na chmurném obzoru co šlehne plápolů! Za mraků oponou, tak rozervanou, ráj vidíš přeludů se světlou branou a řeky růžové střed zlatých údolů... A motýl duše tvé, již unavený, v svém koutě šeravém teď probuzený tím mořem svítícím kvetoucích oblaků, zas křídly naráží na těsné stěny jak atom oživlý kosmických zázraků. * * * 59 II. II.
 Šat mraků zlacené má třásně jak lože nádherné, kde slunce zmírá... Plá oběť oblaků tak jasně, že duše dojata jak vánkem lyra zní tiše písní mystickou. * * * III. III.
 Dnes západ podobá se břehu, jejž zlatý okeán vod jasem smývá, kde delfíni si hrají nezbední kol víly oblaků, jež něhu svých ňader znořuje z pěn sněhu a po své lázni za sluncem se dívá... Tu cítíš, kterak touha kouzla žhavá tvou duši vábí tam... i v let se dává do kraje přeludů jak labuť snivá, když zapěti má píseň poslední. * * * 60 IV. IV.
 Nad černým lesem střech plá západ vzňatý... Břeh okeánu to, kde písek zlatý jak hedváb měnivý až do vln splývá... To snění teskného je sladká chvíle, kdy tužeb oblaka dmou plachty bílé jak loďstvo před plavbou, z níž není návratu... A moje myšlénka v mdlém jizby vzduchu, v tom teplu nemocném a bez vln ruchu, se náhle probouzí jak ve snů záchvatu a sandály si víže okřídlené a mizí kams nad moře rozzářené – jež v neznámo se táhne do daleka – jak racek stříbrný když bouři čeká. 61
VERŠE SAMOTÁŘE.
Cos v duši někdy štká i tajně vzdychá, že v jizbu spěcháš svou, jež němá je a tichá. Jsi jako plachá laň, již lovec raní, jež hledá lesů kout pro svoje umírání. Vše dráždí tebe kol a mučí, ruší – své dvéře uzavřeš, chceš sám být se svou duší. Co zatím město hřmí jak v žáru sopka, ty okna zacloníš, že jizba jest jak hrobka. Byl život pohřbem jen – teď tělo leží a smírných zvonů zpěv se starých vane věží, se starých kathedrál, k nimž touha vzdychá tvé duše zraněné, když jizba je tak tichá. 62
MYSTERIUM VELKONOČNÍ.
Na poli mrtvých u vetchého kříže, kde Kristus kloní hlavu krví zrosenou, rov starý rozkopával bez obtíže osmáhlý hrobník s písní na rtech tlumenou. A plísní páchly hnědé země hroudy, jež oblily teď zlaté záře proudy. To bylo z jara, po dnech mlžné zimy, ve hlíně pole klíčilo juž sémě trav, pod oblak sklonem rýmy perlivými se skřivan rozjásal jak vesně na pozdrav, kdes u zdi staré trochu sněhu tálo a nebe modré stuhlou zemi hřálo. A z jámy hrobové šla plíseň ostrá, když motyka se dotkla rakve setlelé, z níž jako klesť se rozsypala kostra po hroudách zatvrdlých... a jaro prochvělé všech květů vůní, jež zem v sobě hostí, tak něžně hřálo směs těch hnědých kostí. 63 Vzal hrobník lebku, položil ji stranou... Pod křížem lebku zřím ve zlata záplavě, se zraky dutými a chmurně zadumanou, jak vzhůru otázku by slala zpytavě, tou písní zdivena, jež kolem zní jak předzpěv mysteria Vzkříšení. 64
DOMOV.
[65] MOJE PRAHA.
[67]
MOJE PRAHA.
Praho! k čemu citovati Goetha, královnou jenž tebe uznal vzácných vnad? co mně praví Humboldtova věta, k Florenci a Cařihradu jenž tě klad? Praho! mládí svého plachá léta ve tvých barokových domech prožil jsem, stokrát vzývána i stokrát kleta, v dobách bouří peklem byla’s mně i snem. Praho! v sešlé kronice hoch snící chtěl tě míti zas tou pyšnou lvicí, kterouž spoutat Caesar nemoh’ ani Řím... Vzpomínky ty ciceronům nechám – v park teď odlehlý já z jara spěchám a tam o svých zašlých láskách raděj’ sním... 69
JARNÍ OBRÁZEK.
Po noci sněživé par mlha leží nad Prahou tragickou jak stesku moře. Z vln táhlých stožáry se týčí věží nad chrámů koráby, jež tají vzdechů hoře. Na slunných Hradčanech vzduch vane svěží – tam v starých zahradách zpěv zkouší ptáci a jaro voní tam, ač před paláci v kožichu vrátný portál před ním střeží. A světlo vítězné ve skvělém jasu šle příval paprsků v ten hřbitov temných střech, že v tiché uličce teď stane v žasu i scvrklá hraběnka, jež na sluníčku tu zhřívá soucitně dvé tučných psíčků, dvé přátel posledních po zašlých slávy dnech! 70
V JELENÍM PŘÍKOPU.
Jak často, Rudolfe, jsi opřel skráně v ruce, ty, synu Mystiky, sultáne tajů snivý, a Prahou rozechvěn, jsi zíral v těžké muce ze síně nádherné v ten příkop zádumčivý! Hned jelen znudil tě, jenž mih se v běhu prudce kams v údol nejhlubší, když zařval lev kdes divýdivý, i tanec východní i nová píseň hudce, hvězd nové zjevení a persické květ nivy. Zda štěstí teď jsi blíž v svém hrobě mramorovém, kdy světlem oltář plá, kdy pathetickým slovem a gestem prorockým kněz líčí rájů krásy? Hrad, parky, – zpustlo vše – i příkop Jelení. A co snad štěstí je, to praví v mlčení teď v sadu milenci nad květem sedmikrásy. 71
V DEN POHŘBU SVATOPLUKA ČECHA. V Praze, 1. března 1908.
V tu jarní neděli, když hymnou vzletnou s tebou se loučili pod zlatou kopulí, ven z Prahy vyšel jsem....jsem... přes tichou Letnou jsem zbloudil dumavě kams do polí. Kraj byl tak proměněn, jak duše živé v osadách zamlklých ani by nebylo, ba i to slunce, občas zadumčivé, v šat šedý mraků štít svůj halilo. Mdlý chorobou, já vyčítal si zradu, za rakví v proudech jít neměl jsem v těle sil – a zřel jsem v úžasu, jak k Vyšehradu i Vítské věže lev se obrátil... 72
VZPOMÍNKA. (21. VI. 1621.)
To okno góthické, ty věže Týna, když slunce k Hradčanům se sklání se slávou, zář teskná zážehem svým obepíná, v němž glórií skla chrámu hoří krvavou. Snad scény odleskem, již zapomíná náš den a jež dál mizí s časů dálavou... Na rudém lešení kat hlavy stíná a v rudý rubáš metá hlavu za hlavou. Na rudém balkoně soud v bubnů víru svou koná justici... lancknechtů roty se s jízdou střídají a sbory mušketýrů, by zachoval lid disciplinu vzornou... Ční Týna věže jak dvou kopí hroty, když Čechie tu sklání hlavu vzdornou! 73
VIDĚNÍ NAD PRAHOU.
Byl obraz efektní to na západě nad chrámem góthickým, jenž v umrlém spí hradě. Tam slunce stanulo, kruh rozžhavený, ve mračen útesech vjezd pekel otevřený. A stály děsivě kol v ohně proudu tam meče plamenné jak při posledním soudu a mraky příšerné tak rudě vzplály, jak jícen Vesuvu by metal živé skály z těch kouřů ohnivých, jež divě tekou jak láva zžíravá nad hradem, městem, řekou... Já oči zavírám – a léta letí, jak v mrtvých Pompéjích se vrší do staletí. 74 Kde dříve údol byl, tam šíré pláně, tam černý roste les....les... nad polem krouží káně. Kdos cizí oře tam... Cos vyorává... Je lev to kovový – sled dějů, naše sláva... 75
BÍLÁ HORA. (VYCHÁZKA ZA PRAHU.)
To bylo v září po lázeňské saisoně, kdy pražské Příkopy zas byly samý květ, kdy s maskou frásí v lichotivé pokloně u modních výkladů se vítal lepší svět ve vůni parfumů, při šustu toalet. To bylo v září; jemně stříbrný byl den, mlh tenkým závojem tak snivě prochvělý, kdes v letním žáru uzrál nádherný zrak žen, pel v lících vykvetl, by vábil v pocely a v duše znuděné všem mužům touhy sen. Rozmaru víla přede mnou v dál tančící, již často poslouchám, ač nevím o tom sám, mě jala v kouzlo své, že dále ulicí jsem v její stopách šel, nezváben směsicí, že z města zbloudil jsem až kamsi ke hradbám... 76 A šel jsem cestou, dlouhou cestou do polí, za chudým předměstím, kde ryčel dětí tlum... Vše v duchu zřím zas: tiché, táhlé okolí, na lánu holém oráč kdesi hlaholí a koní slyším frk a husích křídel šum. V mlh roušce slunce, monstranc hebce zastřená, za šedým strniskem blíž lesa umírá... Jsem u hřbitova: shrblá, hnědá stařena, jak přízrak hrobův u zdi náhle zjevena, dí: „Bílá Hora, zde se, pane, prostírá!“ (Pláň monotonní, teskná v slunce sklonu, tak tiše dřímá tu se táhnouc k daleku... Je ti, jak slyšel bys tu nářek zvonů, když s bohem dávají mrtvému člověku.) A chvilku přece měl jsem srdce sevřené na této pláni od Papeže svěcené, kde věky před třemi vstal z brázd tak rudý sen, že v duchu plesal jsem, – když tváře zmořené zas cestou shlédl jsem otroků továren. 77
ČESKÝM KRAJEM.
[79]
LIDSKÁ PÍSEŇ.
Po horách celý den bloudě jako lovec plachých snů, přišel jsem k hostinné boudě krkonošských touristů. Studenti, měšťáci, kněží, plochoprsé Němkyně pili tam smetanu svěží, chutnali si na víně, dojmy své křísili pivem, zajídali krásu hor – Němkyně ve vzdechu snivém sladily tu rozhovor. Sklepnice koketní z města, jež jim uloupilo vděk, hrály tu – nová to cesta – cudnou roli Markétek. 81 U dveří zpěvačka stará sáhla občas v citeru, o kráse zpívala jara, vnadě jarních večerů, z módy to vyšlou již píseň o cinkotu zvonků stád, šeptla z ní lásky též tíseň, šuměl les a vodopád... Byla mně píseň ta k smíchu, když jsem v dešti dál šel horami v přírody děsivém tichu, před tajemna branami. 82
NUDA. (ZA DEŠTĚ NA HORÁCH.)
Jak duše bloudivé tak chmury plynou, šat věsí sedraný nad lesy hučící, jak rubáš kolem hor se mlhy vinou a vichr – splašený oř, letí silnicí. Hle, po skle oken mých jen zurčí voda, ve sterých bystřinkách se vine chladivě, a nuda, šedá myš, u srdce hlodá, kde nejvíc zraněno, tam zatne zuřivě. A nevím, co bych chtěl a co bych robil, kde léků našel bych své duši znavené... vše směšně dráždí mě, – i automobil, jenž kryje pod střechou dvě tváře zhyzděné a s větry o závod sem z dálky letí, jenž k domu přirazil, dým pustil nečistý... Ni doma nechci být, ni s druhy spěti s tlumokem na zádech a v kroji turisty. 83 Dnes verše básníků mně byly mukou, a žurnál boulevardní jsem shodil nedbale a celou hodinu jsem zřel, jak tlukou v mé okno mouchy dvě tak teskně zoufale, tak teskně zoufale a jednotvárně, vždy v novém rozletu a ze všech svojích sil... Jak bych byl přešťasten, v své touze marně za přelud nějaký teď kdybych tak se bil! 84
PŘELUDY POLEDNE.
Zrak v toužné dřímotě se dolů ve kraj dívá na žlutá pole, kaštanů, lip aleje... V par lehkém závoji vše v modro snivé splývá, ve vonných lesích ani list se nechvěje. Nic v skalách nehne se... les šumem hmyzu zpívá a žhavé čelo tvé ti líbá Léta dech... zdá se ti chvílemi, že kdos se s tebou dívá, že u tebe kdos sedí v jisker plamenech. Na teplém balvanu, na měkkém trsu vřesu, pod břízou nervósní, jež chví se v slastném plesu, zříš ženu báječnou, jež líně oči mhouří... Je nahá... bronzová se ňadra v slunci lesknou... Tvé údy zachvějí se náhle mdlobou tesknou a ruce třesou se a krev ti v spáncích bouří....bouří... 85
CHVÍLE ŠTĚSTÍ NA LESNÍ STEZCE.
Bouř duše uklidnit’... A někdy stačí jít v jitru slunečném tou lesa stezkou, šum sosen vonný ssát i píseň ptačí a snivě v krajinu se dívat českou. Naslouchat pramenům, jenž v mechu pláčí, žár stříbrný zřít v modré stepi nebe, rej libel, motýlů, jenž se tu stáčí, kams v dálku snít a zapomenout sebe. Vše v modru zapomnít a tiše, tiše snít, jen hudbou lehkých snů tu v zlatém vzduchu žít a tiše stezkou jít, neplašit ptáky a při setkání s dívkou, jíž je šestnáct let, již nezulíbal dosud chtivý muže ret, své touhy nevzbudit a sklopit zraky! 86
MIMOCHODEM...
Rád zajdu v místa chrámů chladných svatá, když toulkou v městě cizím žár mne znaví jak dnes, kdy vzplála v nebi výheň zlatá, jež metá na zem suchou prach svůj žhavý. Tak z nudy, doby skeptické syn pravý, bych setřel s čela pot jen dotěravý, v chrám gothický jsem vešel jen tak maně, kles’ v lavici a opřel hlavu v dlaně. A v sladké dumě své jsem spatřil u oltáře jak světlou ruku vztaženou pruh slunné záře, jež rakve dívky neznámé se dotýkala... Nad rakví motýl bílý psal své kruhy tiché i chvěl se k portálu jak volná opět Psyché, jež zpět se vrací... V koutku stará žena lkala... 87
ČESKÁ KRAJINA.
Nad bílým městečkem u řeky pěnivé, jak hnízdo supů divokých v skal tvrdém tesu, svou týčí hlásnou věž a stěny šedivé ten z třináctého věku hrad, stráž černých lesů. Kraj hořkou vůní dýše tu a mlčí v děsu... nad zuby cimbuří jen krouží hejno vran jak Smrti zpěvná eskorta, až při trub plesu pán mračný vyjede v kraj český z hradu bran. Ten v síni rytířské tam z plátna temně zírá na oři vzepjatém a v zbroji bohatýra co maršál císařský, jenž zdeptal rebella... Je hrob to tragický a má též anděla: Za nocí luzných, při sov dumném lkání v kraj spící se tu dívá Bílá paní... 88
ČECHY, KŘIŽOVATKA EVROPY.
Je pravda to, že vzejde rudé ráno kdys Čechám zeleným ve středu Evropy? Že umírání bude dokonáno a v moři germánském že zajdem bez stopy...? Pak moudrý historik to spíše hladce na stránek několik, jak v kronikách to zříš. Jeť podobna vlast naše křižovatce, kde tragedii hlásat bude prostý kříž. 89
MĚSTEČKO.
Od kříže pod lesem, kde žito zraje, ve třpytu zlaté vibrace, jež divy tvoří, rád pluji étherem v ty žluté kraje, jež v dálky šedé splývají jak obzor moří. Nad říčkou neklidnou, na skalin tesu, plá v modru bílé městečko... kříž věže hoří a tichem zářivým, přes dol sem k lesu, jak z jeslí starých ohlasy se zvuky noří. U říčky křišťálné plá louka v kráse... Hoch, snědý trhan, dvě tam kozy pase i volá na holku, jež žene řadu hus... Na hradbě omšelé, jež z věků zbyla, žár růží rozkvétá... a dívka bílá sní o studentu teď, kam děla mířil Prus. 90
RÁJ TKALCŮ.
Mezi lukami a lány žita v horském úbočí se tají vesnice, skromně v ořeší a třešních skryta, s křížem, zvonicí u tiché silnice. Odtud krajina je vidět celá, s Marje obrázkem kde lípa u školy: v dálce slunečné se zámek bělá, okna lesknou se pod věží s kupolí. Pána továren tam bílé sídlo s fresek zdobou, s vížkami a balkony; vězňům chaloupek toť bájí zřídlo, ráj, jenž září v robot denní výkony. Štíhlé na věži se ostře lesknou zlaté hodiny, jež měří v dálku čas stavům tkalcovským pro píseň tesknou. Ze všech domků vsi jich klape lačný hlas, 91 ze všech okýnek tu zvuk ten cvaká jako bídýbídy tluk a drkotavý hlad... Mír vlá krajinou... jen pod oblaka skřivan jediný se vznáší naříkat. 92
NEDĚLNÍ JITRO.
Zář slunce proudem křišťálů se s nebe roní a vínem svěžím modrý vzduch opojně voní. Dvé bělásků se splétá nad lučinou v květu, pás trojích hor ten kraj zde uzavírá světu. A v lukách zrosených zrak umdlený rád prodlí, kde Kristus na kříži se za kraj tiše modlí. 93
TROSKY.
Na míle daleké jak slunno v kraji!... vesmíru modro žhavé splývá v lesy a v pláně zvlněné, kde žita zrají, a na skal fantastických šedé tesy. Much, cikád koncerty kol v polích hrají, kde v prouhách obilí se modří chrpy, ve věžích pustých skal holubi lkají, při zpěvu na mezi kdes zvoní srpy. A nad tím krajem na daleké míle, kde hřbety skloněny jsou v potu píle, s dvou skalin železných v satanské síle jak paže kovové se dosud Trosky týčí... Že lid zde v hypnóse spí, hlavu chýle, bys řek’, tu dolů shlížeje v kraj trpasličí. 94
TROSKY A VALDŠTEJN.
Nad lesy hnědé, žluté polí lány se týčí Trosky posupně a Valdštejn sní – zde v srpna žáru roje much jsou pány a studentíci putují sem nadšení. Kol ruin těch jsou bájí struny stkány, jež pláčem harfy zborcené tu lkavě zní, když vstoupíš do nádvoří stínem brány, kam rytířové vjížděli kdys železní. Žen, starců ve vsích je ti nějak líto, jak otroctví by bylo v čelech vryto – leč v statek vejdeš-li, kde střecha došková, tož v jizbě Husa s biblí můžeš zříti a kresba Alšova tvé zraky vznítí, jíž z mrtvých vzkříšen je náš Žižka z Trocnova. 95
KARLŠTEJN.
Od Bavor ku Praze když letíš v rychlém vlaku, hrad ve skal útesu se na mžik zjeví zraku, pod nebem modravým šedivý kastel, les, řeka, městečko – lahodný pastel. Ač cestou zíval’s už, domova nedočkavý, přec vzhlédnout k údolu ti cosi v duši praví, a na mžik prchavý v barvách zas žije z let zašlých studentských kus historie. U okna vagonu... a ve skal šeru vstává ve zlatém ornátě Čech stará, přísná sláva v své kapli mystické, v bludišti věží, kde králův koruna střežena leží, v té kapli hvězdnaté, jež nese jméno Kříže, kde strážce rytířské přísaha svatá víže... co vzácných klenotů, ostatků, zlata! A stráži ospalou čeká meč kata... 96 „Pohádky herojské? Královské insignie? Dým bitev vítězných? Výbojů relikvie?“ V své bídě slabochů v jho cizí jdeme, stud zakrýt chtějíce sarkasmus lžeme. Leč časem přiznáme si přece v duši skrytě, líp že být vítězem než volat k humanitě, líp že je národu, jenž pěstí bije, než těm, kdož čekají na – sympatie. 97
LVÍ STOPOU KRÁČEL JSI... (SVATOPLUKU ČECHOVI) V Praze, 25. února 1908.
Lví stopu hledal jsi v tom kraji Českém, kde slunce zastřeno dvou orlů perutí, kde vadne bludný lid sláv zašlých steskem... Z tvé hrdé samoty tvá píseň zněla dob velkých ohlasem, jenž zdvihá čela, jak chorál Boží kdys, s těch cepů třeskem jenž bouřil hromově ve vozů semknutí. Lví stopu hledal jsi v tom kraji českém. U jezer modravých nad tůní leskem, kde Siren vábí hry na hřbetech delfínů, tam v háji cypřišném, zkad Fauni bleskem svým skokem napadnou vil nahých družinu, tvá Musa nerozplétá zlatou kštici a k ňadru svému nezve labuť snící s tím hrdlem lahodným nad květy leknínů: Lví stopu hledal jsi v tom kraji Českém! 98 Lví stopou kráčel jsi v tom kraji Českém, kde zápas orlů dvou kdys hrozí v střetnutístřetnutí, a Iva jsi našel skryt, kde hyne steskem, v svém srdci zoufalost, trn smrtný v spáru..spáru... A v písně zázraku a v lásky žáru byl’s jemu Androklem....Androklem... Lev povstal v pohnutí, hlas královský skal echa zbudil s třeskem. Lví stopou kráčel jsi v tom kraji Českém! Od slávy zřícenin po kraji Českém jsi dolů sestoupil v boj slepých našich dnů, kde z dýmu továren cos šlehá bleskem, kde při kol úpění a vzdechu komínů ze zraků horečných plá touha nových snů... Pot a rmut otroctví tvá Musa snící dělníku zlíbala s těch černých lící... Lví stopu našel jsi v tom kraji Českém! 99 OBSAH: Str. PŘEDMLUVA3 BOLESTNÁ POLÍBENÍ:9
Srdce11 Život v křesle12 Dům dětství14 Zapomenutý chrám16 Relikvie18 Z podzimních zápisků19 Jarní motiv20 Píseň jezu21 Illuse lásky22 Sonet nad číší šampaňského23 Poslední host24 Za dnů března dešťových26
CIZÍM KRAJEM:27
Italie29 Moje znělka na jezeře Gardském30 Jaro31 Torbole32 V městě Christofa Columba. (Génova)33 Mému starému učiteli vlaštiny34 Hlasy u moře35
[101] II.
Idyla na břehu moře36 Na nebi azuru a v moři stříbra příliš37 Na nábřeží v Mentoně38 Řasa39 Sonet sentimentální o mé smrti40 Dva pařížské obrázky41 Přítel ze čtvrti latinské43 Jsme vždy jen sami...44 Vídeň46
ILLUSE ZÁPADU:49
Jarní feuilleton51 Dvě sloky o dvou dívkách53 Přítelkyni54 To věčně lidské jest56 Květy!... květy... květy!...57 Večerní nálada58 Při slunce západu59 Verše samotáře62 Mysterium velkonoční63
DOMOV65
MOJE PRAHA:67 Moje Praha69 Jarní obrázek70 V Jelením příkopu71 V den pohřbu Sv. Čecha72 Vzpomínka73 Vidění nad Prahou74 Bílá Hora76
[102] III.
ČESKÝM KRAJEM:79 Lidská píseň81 Nuda83 Přeludy poledne85 Chvíle štěstí na lesní stezce86 Mimochodem87 Česká krajina88 Čechy, křižovatka Evropy89 Městečko90 Ráj tkalců91 Nedělní jitro93 Trosky94 Trosky a Valdštejn95 Karlštejn96 Lví stopou kráčel jsi...98
E: av; 2004 [103]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Hajn, Antonín; Společenská tiskárna; Strojil, Antonín
(Nakladatelství Dr. Ant. Hajna. Společenská knihtiskárna (firma: Ant. Strojil) v Blatné.)

Místo: Praha; Blatná

Vydání: [1.]

Počet stran: 104

Věnování: Hajn, Antonín
(Panu Doru Ant. Hajnovi, poslanci z království Českého na radě říšské, vydavateli v Praze.)