VÍDEŇ.

VÍDEŇ. Ve Vídni 1910.
Chlad sněhů včerejších dnes Vídní vanul, po třídách pompésních Alp dech vál svobodně – na rampě Parlamentu mžik jsem stanul, kde slunce dubnové tak hřálo lahodně. Athéna z mramoru, ten symbol Vídně, ční bílá přede mnou jak triumf zjevení, skok ořů vzepjatých muž krotí klidně a nad tím praporů vlá říšských šumění. Co vzdoru, bolesti v mém spjato vzdechu, když zřím tu vítěznou, jež v zbroji veliká, jež mírem porobí a beze spěchu a jejíž sláva dnes až hvězd se dotýká! Kdo z mužů Čechie již tudy kráčel! V ten Vídně Parthenon co jsme jich vyslali!....vyslali!... a každý u nohou tvých pak se vláčel, a všichni sklamali a všichni selhali! 46 Řeč s lehkým přívalem v stěn mramor bije, to bohoslužba tvá a ty ji necháš znít! hold provincií všech, tvá poesie, a všem tu králuje tvá přilba, kopí, štít... A slunce na rampě tak sladce hřálo, na žerdích prapory šuměly zvlněné – výš Athéna že stoupá, mně se zdálo, na podstavci, jejž nesou hřbety shrbené. 47