BÍLÁ HORA.

BÍLÁ HORA. (VYCHÁZKA ZA PRAHU.)
To bylo v září po lázeňské saisoně, kdy pražské Příkopy zas byly samý květ, kdy s maskou frásí v lichotivé pokloně u modních výkladů se vítal lepší svět ve vůni parfumů, při šustu toalet. To bylo v září; jemně stříbrný byl den, mlh tenkým závojem tak snivě prochvělý, kdes v letním žáru uzrál nádherný zrak žen, pel v lících vykvetl, by vábil v pocely a v duše znuděné všem mužům touhy sen. Rozmaru víla přede mnou v dál tančící, již často poslouchám, ač nevím o tom sám, mě jala v kouzlo své, že dále ulicí jsem v její stopách šel, nezváben směsicí, že z města zbloudil jsem až kamsi ke hradbám... 76 A šel jsem cestou, dlouhou cestou do polí, za chudým předměstím, kde ryčel dětí tlum... Vše v duchu zřím zas: tiché, táhlé okolí, na lánu holém oráč kdesi hlaholí a koní slyším frk a husích křídel šum. V mlh roušce slunce, monstranc hebce zastřená, za šedým strniskem blíž lesa umírá... Jsem u hřbitova: shrblá, hnědá stařena, jak přízrak hrobův u zdi náhle zjevena, dí: „Bílá Hora, zde se, pane, prostírá!“ (Pláň monotonní, teskná v slunce sklonu, tak tiše dřímá tu se táhnouc k daleku... Je ti, jak slyšel bys tu nářek zvonů, když s bohem dávají mrtvému člověku.) A chvilku přece měl jsem srdce sevřené na této pláni od Papeže svěcené, kde věky před třemi vstal z brázd tak rudý sen, že v duchu plesal jsem, – když tváře zmořené zas cestou shlédl jsem otroků továren. 77