V JELENÍM PŘÍKOPU.

Emanuel Čenkov

V JELENÍM PŘÍKOPU.
Jak často, Rudolfe, jsi opřel skráně v ruce, ty, synu Mystiky, sultáne tajů snivý, a Prahou rozechvěn, jsi zíral v těžké muce ze síně nádherné v ten příkop zádumčivý! Hned jelen znudil tě, jenž mih se v běhu prudce kams v údol nejhlubší, když zařval lev kdes divýdivý, i tanec východní i nová píseň hudce, hvězd nové zjevení a persické květ nivy. Zda štěstí teď jsi blíž v svém hrobě mramorovém, kdy světlem oltář plá, kdy pathetickým slovem a gestem prorockým kněz líčí rájů krásy? Hrad, parky, – zpustlo vše – i příkop Jelení. A co snad štěstí je, to praví v mlčení teď v sadu milenci nad květem sedmikrásy. 71