NUDA.

NUDA. (ZA DEŠTĚ NA HORÁCH.)
Jak duše bloudivé tak chmury plynou, šat věsí sedraný nad lesy hučící, jak rubáš kolem hor se mlhy vinou a vichr – splašený oř, letí silnicí. Hle, po skle oken mých jen zurčí voda, ve sterých bystřinkách se vine chladivě, a nuda, šedá myš, u srdce hlodá, kde nejvíc zraněno, tam zatne zuřivě. A nevím, co bych chtěl a co bych robil, kde léků našel bych své duši znavené... vše směšně dráždí mě, – i automobil, jenž kryje pod střechou dvě tváře zhyzděné a s větry o závod sem z dálky letí, jenž k domu přirazil, dým pustil nečistý... Ni doma nechci být, ni s druhy spěti s tlumokem na zádech a v kroji turisty. 83 Dnes verše básníků mně byly mukou, a žurnál boulevardní jsem shodil nedbale a celou hodinu jsem zřel, jak tlukou v mé okno mouchy dvě tak teskně zoufale, tak teskně zoufale a jednotvárně, vždy v novém rozletu a ze všech svojích sil... Jak bych byl přešťasten, v své touze marně za přelud nějaký teď kdybych tak se bil! 84