PŘÍTELKYNI.

Emanuel Čenkov

PŘÍTELKYNI. (Causerie, jež nechce být sentimentální.)
Až přijde onen den – nelkejte pro mě u mého lože srdcelomně. To přijde brzo snad – pár přejde roků, vám v skoku a mně v líném toku, vám růže vypučí – a mně jen v stínu kdes vzejde smutný kalich blínu... Však nežli přiklopí mé rakve střechu, tož přijďte, prosím, v milém spěchu, s tím dětským úsměvem a udýchána, tak jak vás vídám někdy z rána, kdy oči procitly vám pomněnkové, jimž zvědavým vše zdá se nové, 54 a tu se podivte mé dlaně ledu, (poprvé vašem při pohledu!) Žeže trochu nudný jsem a monotonní – a vaše líc se ke mně skloní, váš úsměv jako motýl v tichém šumu mně tiše vletí v rakve dumu. 55