DŮM DĚTSTVÍ.

DŮM DĚTSTVÍ.
U krbu chladného když necítím se doma, kams truchle unášen tím proudem němých let, po marných výčitkách, jež chvějí mýma rtoma, v tvé šero vracím se, můj starý dome, zpět! Co bledý gymnasist na schody stoupám stmělé... tam Kristus z výklenku se dívá dumavě, na čele trnů laur a tělo zkrvavělé, kol věčné lampy zář se chvěje třeslavě. A tichá matka má mne čeká starostlivě v tom práce příbytku, kde chasa hlaholí... svá pensa lopotím... pak duši nořím chtivě v knih ráje zámořské, v step, v zlatá údolí... Na úzké pavlači, tam černovláska zpívá, zjev z Tisíc jedné noci... a to sladko je! tam k její okénku mne žene touha divá, kde voní pohádkou květ modré levkoje. 14 Za jarních večerů tam v bytě filosofů svou elegickou dumu housle zalkají, a růže západu mých veršů zlatí strofu, již do denníku píši sobě podtají... Teď v chladu domova, když cizincem jsem doma, kams truchle unášen jen hořkým proudem let, po marných výčitkách, jež sobě šeptám rtoma, v tvá kouzla vracím se, můj rodný dome, zpět! Již dávno motyky v tvém zatknuly se těle, v rum již se rozpadla báj tvoje dumavá – leč Krista tvého tuším rány zkrvavělé teď v srdci svém, kdež plá snů lampa zmíravá. 15