JSME VŽDY JEN SAMI...

Emanuel Čenkov

JSME VŽDY JEN SAMI... V Paříži 1902.
Dech jara toužebný vál modrým vzduchem a Paříž sluncem byla prohřáta, ulice Rivoli hučela ruchem, až bouří tou se chvěla komnata. A přec mne jíti ven to nelákalo, ni na boulevard ni v Tuilerií sad, cos v srdci náhle vzbouřeném mně lkalo, stesk přiletěl, jejž nelze odehnat. Skráň kloním v dlaň a přemítám a bádám; však léku není duši znuděné, jít nechci na návštěvu k hrdé madame, kde bylo včera skvělé déjeuner, ni do museí Louvru velkolepých... mně protiví se kamelotů křik, i skříně plné soch, brillantů přepych, mne nudí i ten bystrý politik, 44 jenž intriky zná vyslancův a dvorů... odkládám vážný žurnál světový, pln hořkosti a samoty a vzdoru, jež spíše vzdech než píseň vysloví... Tu ke mně přišla jsi, má růže, z tvých rtů vál rodných lučin ke mně dech, a já tě vinul k sobě úže, bych v oku tvém zřel celou krásu Čech... 45