ZAPOMENUTÝ CHRÁM.

Emanuel Čenkov

ZAPOMENUTÝ CHRÁM.
Na staré skalině, jež čněla zpupně nad pláně v oblaka tak nedostupně, až tam, kam lidé marně zrakem toužili, chrám básník budoval po léta dlouhá: vzdor orlů sílil jej a divá touha jej hnala tam, kde cizí světy kroužily, do výše azurné a gigantické, nad písně skřivánčí a idyllické, kam naší země hlas již nedolétal, květ lilje mystické kde v taji tiše zkvétal: O dílo závratné a hrdě nové! Ó lodi nesmírné oblouku smělý, kam okny štíhlými sklo pohádkové jas slunce zlaďuje v tón zrůžovělý! Ó figur pitvorných i svatých jakou směs ten velký samotář do chrámu svého snes! Tak v tichu mrazivém řad pustých roků v tom chrámu dumal svém v samoty toku, 16 za nocí tesklivých své spínal ruce, na kříži tužeb svých se trýznil v muce, sám hlasu vlastního ve výši té se lekal – leč dolů nesešel a čekal, čekal, čekal. Na bytost tajemnou on čekal, až se zjeví, na bytost neznámou, jíž jméno nikdo neví, jež na kůr vystoupí a náhle, beze hlesu, tam spících varhan sáhne do klávesů, a rozzvučí je harmonie vlnou, tou hymnou vítěznou a kouzla plnou, jež teple prochvěje těch samot chladem, svět dole zaplaví svých tónů spádem, že stane pak v své pouti nekonečné, by naslouchal té písni duše věčné... Chrám čněl tu roků řad, a zjev ten nepřicházel, by píseň vyvolal v tu hrobku dumy stinnou, a vichr bouřlivý ozdoby hrdé sházel, až jenom pýchy věž tu stála nad ruinou. Za nocí hvězdnatých, když slétl s nebes říše ten duch, ten anděl, démon, a plul v jinou dál, tu zvony věže té se rozehrály tiše, a ve zřícené lodi smutný zásvit vzplál. 17