PŘI SLUNCE ZÁPADU.

Emanuel Čenkov

PŘI SLUNCE ZÁPADU.
I. I.
Při slunce západu – jak větry vanou – na chmurném obzoru co šlehne plápolů! Za mraků oponou, tak rozervanou, ráj vidíš přeludů se světlou branou a řeky růžové střed zlatých údolů...
A motýl duše tvé, již unavený, v svém koutě šeravém teď probuzený tím mořem svítícím kvetoucích oblaků, zas křídly naráží na těsné stěny jak atom oživlý kosmických zázraků. * * * 59
II. II.
Šat mraků zlacené má třásně jak lože nádherné, kde slunce zmírá... Plá oběť oblaků tak jasně, že duše dojata jak vánkem lyra zní tiše písní mystickou.
* * *
III. III.
Dnes západ podobá se břehu, jejž zlatý okeán vod jasem smývá, kde delfíni si hrají nezbední kol víly oblaků, jež něhu svých ňader znořuje z pěn sněhu a po své lázni za sluncem se dívá... Tu cítíš, kterak touha kouzla žhavá tvou duši vábí tam... i v let se dává do kraje přeludů jak labuť snivá, když zapěti má píseň poslední.
* * * 60
IV. IV.
Nad černým lesem střech plá západ vzňatý... Břeh okeánu to, kde písek zlatý jak hedváb měnivý až do vln splývá... To snění teskného je sladká chvíle, kdy tužeb oblaka dmou plachty bílé jak loďstvo před plavbou, z níž není návratu... A moje myšlénka v mdlém jizby vzduchu, v tom teplu nemocném a bez vln ruchu, se náhle probouzí jak ve snů záchvatu a sandály si víže okřídlené a mizí kams nad moře rozzářené – jež v neznámo se táhne do daleka – jak racek stříbrný když bouři čeká.
61