ŽIVOT V KŘESLE.

Emanuel Čenkov

ŽIVOT V KŘESLE.
To život byl?... a to snad již se připozdívá? Ve křesle sním....sním... zrak vyhaslý se oknem dívá. Kde mládí mé, jež chtělo žár svůj vtisknout světu? To život je? pár sněžných zim a hrstka květů? Tam za oknem, tam města proud se splavem řítí, ruch tramwayí, hon figur – cizí je to žití! Tak vzdálené, tak podivné, tak stokrát cizí, břeh neznámý, od něhož loď má v dálku mizí. 12 A myšlénce, jež nejvíc srdce rve a trhá, po zápasech, v nichž člověk tolik síly zmrhá, že naším odchodem tak málo se tu změní – té myšlénce v svém křesle zvykám v tichém snění. 13