ZAPOMENUTÝ CHRÁM.
Na staré skalině, jež čněla zpupně
nad pláně v oblaka tak nedostupně,
až tam, kam lidé marně zrakem toužili,
chrám básník budoval po léta dlouhá:
vzdor orlů sílil jej a divá touha
jej hnala tam, kde cizí světy kroužily,
do výše azurné a gigantické,
nad písně skřivánčí a idyllické,
kam naší země hlas již nedolétal,
květ lilje mystické kde v taji tiše zkvétal:
O dílo závratné a hrdě nové!
Ó lodi nesmírné oblouku smělý,
kam okny štíhlými sklo pohádkové
jas slunce zlaďuje v tón zrůžovělý!
Ó figur pitvorných i svatých jakou směs
ten velký samotář do chrámu svého snes!
Tak v tichu mrazivém řad pustých roků
v tom chrámu dumal svém v samoty toku,
16
za nocí tesklivých své spínal ruce,
na kříži tužeb svých se trýznil v muce,
sám hlasu vlastního ve výši té se lekal –
leč dolů nesešel a čekal, čekal, čekal.
Na bytost tajemnou on čekal, až se zjeví,
na bytost neznámou, jíž jméno nikdo neví,
jež na kůr vystoupí a náhle, beze hlesu,
tam spících varhan sáhne do klávesů,
a rozzvučí je harmonie vlnou,
tou hymnou vítěznou a kouzla plnou,
jež teple prochvěje těch samot chladem,
svět dole zaplaví svých tónů spádem,
že stane pak v své pouti nekonečné,
by naslouchal té písni duše věčné...
Chrám čněl tu roků řad, a zjev ten nepřicházel,
by píseň vyvolal v tu hrobku dumy stinnou,
a vichr bouřlivý ozdoby hrdé sházel,
až jenom pýchy věž tu stála nad ruinou.
Za nocí hvězdnatých, když slétl s nebes říše
ten duch, ten anděl, démon, a plul v jinou dál,
tu zvony věže té se rozehrály tiše,
a ve zřícené lodi smutný zásvit vzplál.
17