BÍLÁ HORA.
(VYCHÁZKA ZA PRAHU.)
To bylo v září po lázeňské saisoně,
kdy pražské Příkopy zas byly samý květ,
kdy s maskou frásí v lichotivé pokloně
u modních výkladů se vítal lepší svět
ve vůni parfumů, při šustu toalet.
To bylo v září; jemně stříbrný byl den,
mlh tenkým závojem tak snivě prochvělý,
kdes v letním žáru uzrál nádherný zrak žen,
pel v lících vykvetl, by vábil v pocely
a v duše znuděné všem mužům touhy sen.
Rozmaru víla přede mnou v dál tančící,
již často poslouchám, ač nevím o tom sám,
mě jala v kouzlo své, že dále ulicí
jsem v její stopách šel, nezváben směsicí,
že z města zbloudil jsem až kamsi ke hradbám...
76
A šel jsem cestou, dlouhou cestou do polí,
za chudým předměstím, kde ryčel dětí tlum...
Vše v duchu zřím zas: tiché, táhlé okolí,
na lánu holém oráč kdesi hlaholí
a koní slyším frk a husích křídel šum.
V mlh roušce slunce, monstranc hebce zastřená,
za šedým strniskem blíž lesa umírá...
Jsem u hřbitova: shrblá, hnědá stařena,
jak přízrak hrobův u zdi náhle zjevena,
dí: „Bílá Hora, zde se, pane, prostírá!“
(Pláň monotonní, teskná v slunce sklonu,
tak tiše dřímá tu se táhnouc k daleku...
Je ti, jak slyšel bys tu nářek zvonů,
když s bohem dávají mrtvému člověku.)
A chvilku přece měl jsem srdce sevřené
na této pláni od Papeže svěcené,
kde věky před třemi vstal z brázd tak rudý sen,
že v duchu plesal jsem, – když tváře zmořené
zas cestou shlédl jsem otroků továren.
77