DŮM STRÁŽKYNĚ
Tak se ta příhoda udála.
Babička má mne k ní poslala.
V ulici tiché tichý dům
byl skoro jako museum.
A interieur zvláštní to:
vše zdá se prachem pokrytopokryto,
a přece je to čisťounké.
Vše těžké a zas lehounké.
Sny dávno shromážďované,
jež zítra vítr rozvane,
strážkyně věrná střežila,
minulost, kterou přežila.
Zde žila mezi stíny stín,
muška v tom předivu pavučin,
pavoukem časem vyssátá.
Ukázala mi dojatá
na stěně obraz dávno už
vybledlý. Řekla: Toť můj muž!
Střežila slabý plamínek
vymírajících vzpomínek
a každý kousek nábytku
byl vzpomínkou v tom příbytku.
45
A její oči prosily
o trochu mojí posily.
Snad mými slovy ožije
ten, kdo už dávno mrtvý je,
snad mohu – nečekaný host! –
oživit zašlou minulost,
plamínek změnit v plameny,
hry mládí přivést na scény,
probudit zájem pro dílo,
jež žilo a jež dožilodožilo,
a od toho už krůček jen,
aby byl mrtvý probuzen.
A jak tu stála přede mnou,
skutečně mocí tajemnou
postavu zřel jsem vzdálenou,
škubnutí zvláštní ramenou,
ten zvláštní akcent, známý kdys,
nervosně jemný v tváři rys,
jak jsem ho znal, ne jak je tu
na starém z mládí portrétu.
Já nevím už, co jsem jí řek’.
Jak těšit hoře stařenek?
Nemůžem’ dáti nikdy dost,
nevzkřísíme-li minulost.
Odcházel jsem tak nesměle.
46
Schodiště bylo ztemnělé.
Po kroku krok, po schodu schod
myslil jsem na smrt, na život,
a ještě starý domu práh
jsem překročil, jda po špičkách!
47