DŮM STRÁŽKYNĚ

Viktor Dyk

DŮM STRÁŽKYNĚ
Tak se ta příhoda udála. Babička má mne k ní poslala. V ulici tiché tichý dům byl skoro jako museum. A interieur zvláštní to: vše zdá se prachem pokrytopokryto, a přece je to čisťounké. Vše těžké a zas lehounké. Sny dávno shromážďované, jež zítra vítr rozvane, strážkyně věrná střežila, minulost, kterou přežila. Zde žila mezi stíny stín, muška v tom předivu pavučin, pavoukem časem vyssátá. Ukázala mi dojatá na stěně obraz dávno už vybledlý. Řekla: Toť můj muž! Střežila slabý plamínek vymírajících vzpomínek a každý kousek nábytku byl vzpomínkou v tom příbytku. 45 A její oči prosily o trochu mojí posily. Snad mými slovy ožije ten, kdo už dávno mrtvý je, snad mohu – nečekaný host! – oživit zašlou minulost, plamínek změnit v plameny, hry mládí přivést na scény, probudit zájem pro dílo, jež žilo a jež dožilodožilo, a od toho už krůček jen, aby byl mrtvý probuzen. A jak tu stála přede mnou, skutečně mocí tajemnou postavu zřel jsem vzdálenou, škubnutí zvláštní ramenou, ten zvláštní akcent, známý kdys, nervosně jemný v tváři rys, jak jsem ho znal, ne jak je tu na starém z mládí portrétu. Já nevím už, co jsem jí řek’. Jak těšit hoře stařenek? Nemůžem’ dáti nikdy dost, nevzkřísíme-li minulost. Odcházel jsem tak nesměle. 46 Schodiště bylo ztemnělé. Po kroku krok, po schodu schod myslil jsem na smrt, na život, a ještě starý domu práh jsem překročil, jda po špičkách! 47

Básně v knize Domy: