DŮM CHORÝCH

Viktor Dyk

DŮM CHORÝCH
Toť místo půvabné; toť zahrada je růží. V ní všecek nový jsi a všecko nové je. Ty, kdož se uzdraví, jak lázeň nemoc vzpruží. Svět pro ně úsměv má, jim roste naděje. Toť místo ponuré: zde kruh se uzavírá. Do dveří šel jsi sám a vynesou tě z nich. Horečka tráví tě, tvůj život odumírá: břehu se nechytí dvé rukou zoufalých. Jsou dveře jediné a východ přece dvojí; čas toho zabije a onoho zas’ hojí. A pak je celá propast mezi tím: ten, který odcházíodchází, a ví, že zas’ se vrátí, ten, který život má, a zítra už ho ztratí, ten, který odchází a s křídlem zlomeným. 16