BEZ DOMOVA
I
I
Nedojde domů, všechny kraje měně.
Byť byla jeho, je to cizí zem’!
A proto znaven probouzí se denně
s nesmiřitelným, nenávistným snem.
V svůj plášť se věčně choulí zimomřivě,
byť žárem tropů hýřil kolem jih.
Tak mnoho vidí a vše vidí křivě.
A požár světa v jeho nadějích.
Jest obchodním on cestujícím zkázy,
chce lidstva baisse a pouze na ni sází,
a každé slovo morový je bacil.
Nemaje cíle, stále myslí na cíl
a v popel obrátil by celý svět,
že vyšed, nemá kam se navracet!
56
II
II
Sní takto chmurně muž ten křižovatky:
„Jen země píď a světy pohneme!
Ale jak kruté pro nás slovo zpátky,
Jerusaleme, Jerusaleme!
Sežehne mráz, a to když nejvíc planu.
Na moci vrcholu jsem bez moci.
A kdybych zbožně poklek’ u Jordanu:
viděli jiný Jordan proroci!
Jak, země že zpust’ zaslíbené luh?
Jak možno, že dnes národ vyvolený
ratolest suchá, řetěz přetržený?
Nás vítr rozvál, cestu halí šero.
A přece nám kdys dával Desatero
a přece k nám kdys z keře mluvil Bůh!“
57
III
III
Ó Věčný Žide, jak jsi tragický
s tou zlobou, která věčně v tobě šílí!
Půdy se dotknuv silák antický
svou mdlobu střás’ a zase nabyl síly!
Znáš tuto báji, vždyť tak mnohé znáš.
A naslouchals jí lehkověrným uchem.
Shýbneš se k zemi, rukou dotýkáš.
A nikdy, nikdy nedotkneš se duchem!
A dále spěješ v neklidu svém stálém.
Mír nedá Sion, studí Jerusalem.
A myšlenka jen utišuje kletá:
„Mé hoře věčné staň se hořem světa,
a Ježíš zradil-li a Jehova,
Žid věčný Syna s Otcem pochová!“
58