OKNO
I
I
Vše bylo pro ni jako na dlani.
A život její jistě nepromařen.
V ní byla moudrost usměvavých stařen,
v ní bylo prosté zemi oddání.
Do pozdních let svých měla tmavý vlas,
ač pod čepečkem povážlivě seříd’.
Vždy přestavovat chtěla, rovnat, měřit
a všechno měla ráda: dětský hlas,
na římse zobák otevřevší ptáče
a obsypané květy květináče,
paprsek slunce, všeho vznik a vzrůst.
Nebylo strasti, jíž by nepoznala,
než slovo poslední, jež vyšlo z jejích úst,
žert nevinný byl. Po něm dokonala.
48
II
II
Tak neviděl jsi život míti rád,
za každý jeho dar takovou vděčnost měla.
Zpět hlavu obracejíc odcházela,
a s jarem snila: Ještě jedenkrát?
A stačilo jí málo, pramálo.
Před dětinností její cítils’ ostych.
Šelmovství vlídné v očích jejích prostých
ve chvíli pohody se usmálo.
A dojímalo tebe náhlé hoře,
jež přišlo nutně jako odliv moře
a kterým oči ty se zarděly:
že slábnou oči, její v světy brána,
že pěti krůčky už je vyčerpána,
že neúnavné ruce zemdlely.
49
III
III
Viděl-lis mnoho už a mnoho přešel-li jsi
a dohléd’ tam, kam mnohý nedohlédne,
tvůj smutek, radost tvá už v paměti tvé bledne
a rysy domů všech se ve vzpomínce mísí.
Do nepaměti propadne se dům,
jenž srdce rozechvěl a který smysly opil.
Kde lásku hledal jsi, tam práh jsi krví zkropil.
Jdi dál a nereptej a krok i slova ztlum!
Tak mnoho domů zřels a nemyslíš už na ně.
Tak mnoho oken v nich se při západu leskne.
Tak mnoho zašlého, po čem se nezasteskne!
Portály zřel jsi s hrdou velebou.
Než v jednom okně hledáš ještě maně
stařenku, která kývá za tebou!
50