DŮM BEZ ZRCADEL

DŮM BEZ ZRCADEL
„Pověst obdařila mrtvou jménem, které dávají vzdychající ctitelé živým: krutá. Já ji znal: tehdy byla spíše milosti plná než krutá. Válka o dědictví odvedla mne za hranice. Pravili mi, když jsem se vrátil, že počavši tak nepatrně stárnout, že nepostřehly by toho cizí oči, pouze v noci milence své přijímala, tvrdíc, že chce dáti i přijmouti slepou lásku. Pravili mi také, že těžce pykali, kdož se dočkali ranního úsvitu na jejím loži. Pravili, že leckdo vešel do zámku, koho už nikdy nikdo neviděl vyjíti. To vše mně říkali o té, která, paměť-li mne neklame, tak málo připomínala Isabellu Bavorskou. Pověst snadno se rodí a roste; tolik pouze dotvrdili mi také lidé nejméně povídaví, že na konci života, předčasně přervaného událostí krvavou a brutální, nenáviděla zrcadlo tak, jak je v prvé půli milovala.
Staré memoáry
29 I I
Smála se, plakala, vždy rychle rozhodnutá, bez srdce dobrá jsouc a beze zloby zlá. Co milovala? Lesklá zrcadla. Kdož dvořili se, vzdychávali „Krutá“! A před zrcadlem snění kouzelná jsou; v nich možno vidět úsvit krásy, růst, zřít kouzlo očí, půvab svěžích úst. To zrcadlo ji ujistilo krásou. Království něhy byla královna. Života celý opojivý přepych byl v jejích formách delikátních, lepých. V den podzimní, při prvém jíní padlém tak promluvila kdysi před zrcadlem, jež říkalo: jsi dosud čarovná! 30 II II
„Čas zastavím a věčně budu svěží. Mé srdce vřelé je, má touha nevychladla. Svůj obraz v srdci mám, tam na věky ať leží. A nepodívám se už do zrcadla. Svůj úkol provedlo a nyní ať je v střepy! Nic tolik nemění, jak vidět vlastní změny. Svůj obraz ponesu dál hrdý, nesetřený. A srdce horké je a prudké jeho tepy. Co po tom, že dny jdou, jdou měsíce, jdou léta. Do konce mláda jsem, do zimy jaro vzkvétá. A stárnout nemohu, když srdcem mláda jsem. Mé srdce vřelé je, má touha nevychladla. A jasně zazní smích v tom domě bez zrcadla. Jsem kouzelnicí dál, jsem stále úžasem. 31 III III
Jsou krásná jezera, než já se nenakláním nad jejich čistou, zrádnou hladinu. Toť také zrcadla! A řece též se bráním. Toť také zrcadlo a tož je pominu. Já obávám se vln. Svůj obraz světem nesu. Mohla by urvat jej do dálek dravost vod. A světlo denní-li, já před kroky se třesu. Jak řeky hladina je zrádný lidský rod. Své nese zrcadlo, kam člověk nohou vkročí. Já lidí bojím se, já obávám se očí. Toť také zrcadlo a nejhorší je všech. Mé srdce vřelé však a v srdci něha něh. Tmu volám, čirou tmu. V ní kráčím skvělá, zmladlá. Pak náruč otevru v svém domě bez zrcadla. 32 IV IV
Chraplaví papoušci a pestří kolibříci a hbitý párek příliš směšných opů by sugeroval ve dne slunce tropů. A jejich křik, co chtěl by as ti říci? Než noc je, noc, a ne noc žhavých pásem. A ticho kol, ne hlučný pokřik ptáčat. Tma, v které sen vždy nejlépe je začat. A tmu tu, chceš-li, učiním ti jasem. Po těch se neptej, kteří přišli dříve. Tma přede mnou, tma za mnou bude též. Po těch se neptej, jichž už nenajdeš. Ne, neptej se. Zde vůbec nebylo jich. Pro sever v cestě rozhodli se, pro jih. A zraky měli příliš zadumčivé. 33 V V
Ó prchni, můžeš-li, a krásný sen si odnes, neb mýlí se, kdo věří, krev že chci. A vetchý stařec nade hrobem rci: Na noc tu jednu vzpomínám si podnes. Ó prchni, můžeš-li, až únava mne zmůže. Jak ten se odkraď, kdo své štěstí třímá. Snad dveří nahmatáš rukama tápavýma. A třeba tmavá noc, ať vidíš růže, růže. Jsou otevřeny dveře. Nezdrží tě nikdo u vrat. Nerušený jdeš, jak ten, kdo almužnu svou obdrží. Ó prchni, můžeš-li, je stokráte líp. Almužnu ještě jinde dostaneš. A jiných záclon odhrne se cíp. 34 VI VI
Než úsvit-li se nečekaně přikraď, ó bědný Romee, kde není Julie, skřivan-li zazpívá, tě zabije. Paprsek slunce zhubí. Běda třikrát! Zklamání nechci vidět ve tvých očích, jež mluví výmluvně, když slova neříká. Rozbiji zrcadlo, zabiji bídníka, jenž bílé vlasy našel ve vrkočích. Neb láska propast je, jakmile oheň zchladne, čar noci minulé vyčítá krutě za dne. Oh, očí zrcadlo upřímné, přec však zrádné! Ó běda, všetečko, že viděl jsi mou líc, ó běda, všetečko, neb kráčíš smrti vstříc, kdo vrásky moje zřel, už neuvidí nic. 35 VII VII
Kéž zapomenout mohla bych, zaplašit na vždy stíny marné, Neb vzpomínkami se tak stárne. Kéž zapomenout mohla bych! A když jsou dávno rozbita zrcadla, milá minulosti, kéž zničím to, v němž do věčnosti zrcadlí chvíle zažitá. Hle, půlnoční se vítr zdvih’ a že jsem sama, v loži zebe, mám vstanouc hrůzu z kroků svých. Ten, kdo je mrtev, mrtvý-li? Chvím osikou se. Milost, nebe. Víc než já je, mne zabili.“ 36 VIII VIII
Zpust’ zámek už a zdi jsou sesuté. A zarůstá je bujnější vždy tráva. A vítr, jenž ji čechrá, našeptává nám ironická slova o kruté. O srdci, jež se marně ohluší, o zrcadle, jež nerozbiješ, chceš-li, o žebráku, jenž draho platí grešlí. A vítr, jenž vlas čechrá, ohluší. Chceš pomnít marné heroiny, větře? Smrť kteroukoli nový život setře, než tragiku má třeba marný vzdor. A nerozruší, v letní noc-li padá rychle a krásně meteor, jak touha stáří, jež je dosud mladá! 37