I
[13]
DŮM BLÁZNŮ
Toť smutný dům a pod šílenství mocí.
A v očích bláznů cos’ tě vyděsí.
Bloud vzpomenout’ chce na sen přešlé noci;
na čelo ťuká: nevzpomene si.
A jiný blázen ještě více šílí.
Na večer záchvat vždy ho přepadá.
Červánky ranní vidí v onu chvíli,
kdy pro nás všecky slunce zapadá.
Beznohý čeká, polnice až zazní...
Ó, jak jsou směšní všichni tito blázni,
nemoudré děti, péče nehodné!
Jak směšní v čas jsou, kdy se stíny dlouží,
jak směšná Carmen vadnoucí, jež touží
po muži, jenž ji z lásky probodne!
15
DŮM CHORÝCH
Toť místo půvabné; toť zahrada je růží.
V ní všecek nový jsi a všecko nové je.
Ty, kdož se uzdraví, jak lázeň nemoc vzpruží.
Svět pro ně úsměv má, jim roste naděje.
Toť místo ponuré: zde kruh se uzavírá.
Do dveří šel jsi sám a vynesou tě z nich.
Horečka tráví tě, tvůj život odumírá:
břehu se nechytí dvé rukou zoufalých.
Jsou dveře jediné a východ přece dvojí;
čas toho zabije a onoho zas’ hojí.
A pak je celá propast mezi tím:
ten, který odcházíodchází, a ví, že zas’ se vrátí,
ten, který život mámá, a zítra už ho ztratí,
ten, který odchází a s křídlem zlomeným.
16
DŮM STÍNŮ
Zde bude třeba pokání a postu.
Zde stojí voda a zde neplyne.
Mručí si Kleon: „Bídou lidu rostu!“
– A budeš malý, až ta pomine!
Zde tribun lidu natahuje ruce,
tvář jeho svatým ohněm zardělá:
„Mne vyslechněte! Já jsem revoluce!“
– Ty vždy se přidáš, když se udělá! –
Zde obchůdky! Zde chytráctví! Zde masky.
Nenávist chodí pod škraboškou lásky.
Idiot zkouší: jsi-li způsobilý?
Zde nekončí se nic, nic nezačíná.
A zatím co vše slovy zaplavili,
spiknutí v koutě snuje Catilina.
17
DŮM ROVNOSTI
Zde všichni rovni; veletok i strouha,
vše rovno si, neb voda obojí.
Vše je si rovno: lhostejnost i touha,
to, co nás znavíznaví, i co opojí.
Zde všichni rovni: nížina i hora.
Vše rovno si: je mdloba jako ruch.
Genius ne víc nežli nemotora.
A o nic méně bezduchost než duch.
Jsme strašně rovni. V tom je celá bída.
Vyváží Kleon plně Aristida.
Ba, hůř je moudrým v době třeštící.
Úžasně rovni, marnou tesknici
v svých očích a v svém duchu marný vzdor
nedůvěřivě zříme na obzor.
18
DŮM VĚZŇŮ
To dům byl očisty; my tělem svojím křehcí
jsme děli s vírou, s nejkrásnější z věr:
„Chci mnoho, Pane můj, pro sebe však to nechci!
Mám málo, Pane můj, co mám však, Pane, ber!“
To dům byl myšlenky: ač úzká byla cela,
volného ducha suverenní říš.
A mřížemi se touha rozletěla.
Co skryto, viz, a co ti nedí, slyš!
V předjitřní chvíli noci mrazivé
my čekali jsme na pád Ninive.
Už nepocítíš to, co tenkráte!
To okno malounké, jímž zíral’s v příští skvělé!
To šero adventu, v němž čekáš Spasitele!
To šero adventu, v němž pějí Rorate!
19
DŮM TRIUMFU
A všechny pokořil. Ctili ho jako boha.
Vůz jeho vidouce, tvář bledou skryli v prach.
On všechny pokořil. A všechno činit moha,
on všechno učinil a drze na vše sáh’.
Dům pyšný triumfu jak hranice v tmách svítil,
a na rtech rozkaz čtli dřív’ mnohem, než byl dán.
A včas ho vykonat se zástup sluhů řítil.
Jak je to půvabné být vládce všeho, pán!
Kdys hřbety shrbené už syt jsa den zřít celý,
chtěl soka uvidět. A nebylo již soků.
Jen mroucí ozvěnu on slyšel mroucích kroků.
Chtěl v očích sklopených cos’ jako odpor čísti,
po slovu zatoužil, byť slovu nenávisti:
než dlouhým strachem všichni oněměli.
20
DŮM VÍRY
To není onen dům, kde slavné svoje Credo
modlílek před oltářem odříká.
Jestliže zmlkneš jednou, napovědo,
malounkou bude víra veliká.
To není onen dům, kde všechno všem je jisto,
výš klenby nad hlavou a kámen pod nohou,
bůh jistý, jistý ráj a v ráji jisté místo.
V tom domě zápasí, dřív’ nežli přemohou.
Co chvíli raněný a věčně neochablý,
den celý, celou noc rve věřící se s ďábly,
den celý, celou noc jich překonává škleb.
A půdu nejistou a klenbu kolísavou
postojem udrží a unese svou hlavou.
Dům víry – zápasů dům, ne dům modliteb.
21
DŮM PŘEKUPNÍKŮV
Má oči pichlavé a chřípím zločin čichá.
Zrak zváží tělo zhublé od postů.
Padělek pozná; ocení tě zticha.
A kapky krve vidí na skvostu.
Jsa duší zpovědník, než rozhřešení nedá.
Zná všechny neduhy; žádného neléčí.
A ve svém pavučí, kde lapne mušku, běda,
pavoučím posunem se zmocní, bezpečí.
Ocení nízko všecky lidské statky,
od milé prstýnek, šperk starostlivé matky
a náhrdelník z vraždy loupežné.
Nesije nikdy, ale vždycky žne.
A vstoupě, sotva kdy té jizby prach už meteš,
kde ctnost i zločin, kde vše pouhá veteš.
22
DŮM KOUZEL
Očima jejíma ty zázraky se stanou.
Jdem’, celý Východ v prachu cesty zříce.
Fatamorganu kouzlí nevídanou
ty oči kouzelnice.
Očima jejíma, byť sebe víc’ se vzpouzel,
je chodec přiváben, že cíl své cesty zradí.
Za čarodějkou do domu jde kouzel
a její ramena ho obemknou jak hadi.
A jestli přejdeš práh a v dům ten kouzel vkročíš,
kříž nad vším udělej: sní v tomto domě bdíce.
Zrak její opije, jít není třeba pro číš’!
Očima kouzelnice
přilákán vstoupíš v dům. A ráno, jaká změna!
Poušť. Strašná písčina, kde strom se nezelená!
23
NÁMOŘNICKÁ KRČMA
Jsme v zakouřené krčmě při konvici.
A chvíle pustých námořnických šprýmů.
Masité Venuše laciné, lákající,
líp hmatat lzelze, než uviděti v dýmu.
Hle, stará kuplířka, když vše to nestačí,
opatří tobě nové čerstvé zboží.
A přece chvílemi zrak zpět se otáčí,
když číše cinkají a hluk se kolem množí.
Dobře se rozhlédni. Při této orgii
hladový sytí se, žíznivý opíjí,
cos přec však zůstane, coco, nikdo jasně neví.
Ostrovy vzdálené, v nichž kouzlo tropů laská,
a moře především, to moře, mužů láska,
jež vraždí rychleji než víno, frej a děvy.
24
DŮM SMUTKU
Dům prázdný je; svět celý prázdným činí,
svět, který kdys se jitřně ruměnil.
Po zvyku chodí tiše chodbou, síní,
ač toho lože spáč své lože proměnil.
Kout utichlý hlas opět připomene.
Krvácet znova jizva počíná.
Zavřeli okno včera otevřené.
Kam chce, duch letí; stačí vteřina.
Hoch už si nehraje. Odešel. A byl vskutku?
Je dvojsmyslné přítmí v domě smutku.
Stín potkává v tom šeru jiný stín.
Zeď pevná je, strop pevný je, dům stojí.
A přece vidíš v plachém nepokoji,
že sesouvá se zdivo zřícenin.
25
STESK JEREMIÁŠŮV
A míjel řadu domů mlčících.
Až k Jehovovi snové jeho letí.
V tom dupot krůčků zněl a dětský křik a smích.
Tu sklonil hlavu svou a řekl si: Dům dětí!
Před prahem domu zadumaný stál:
„Zatratíš jednou město hříchu, Pane?
Těch dětských hlasů směs kéž bysi netrestal,
ty tváře zardělé, ty vlasy rozcuchané!
Vy děti v moldánkách, vy rozesmáté,
vy bledolící a vy baculaté,
vy příliš plaché a vy urputné –
víc, nežli kdo z nás odpoví, se ptáte,
kam nedojdeme už, vy utíkáte.
Znám tolik věcí. Proč váš osud ne?“
26
III
[43]
DŮM STRÁŽKYNĚ
Tak se ta příhoda udála.
Babička má mne k ní poslala.
V ulici tiché tichý dům
byl skoro jako museum.
A interieur zvláštní to:
vše zdá se prachem pokrytopokryto,
a přece je to čisťounké.
Vše těžké a zas lehounké.
Sny dávno shromážďované,
jež zítra vítr rozvane,
strážkyně věrná střežila,
minulost, kterou přežila.
Zde žila mezi stíny stín,
muška v tom předivu pavučin,
pavoukem časem vyssátá.
Ukázala mi dojatá
na stěně obraz dávno už
vybledlý. Řekla: Toť můj muž!
Střežila slabý plamínek
vymírajících vzpomínek
a každý kousek nábytku
byl vzpomínkou v tom příbytku.
45
A její oči prosily
o trochu mojí posily.
Snad mými slovy ožije
ten, kdo už dávno mrtvý je,
snad mohu – nečekaný host! –
oživit zašlou minulost,
plamínek změnit v plameny,
hry mládí přivést na scény,
probudit zájem pro dílo,
jež žilo a jež dožilodožilo,
a od toho už krůček jen,
aby byl mrtvý probuzen.
A jak tu stála přede mnou,
skutečně mocí tajemnou
postavu zřel jsem vzdálenou,
škubnutí zvláštní ramenou,
ten zvláštní akcent, známý kdys,
nervosně jemný v tváři rys,
jak jsem ho znal, ne jak je tu
na starém z mládí portrétu.
Já nevím už, co jsem jí řek’.
Jak těšit hoře stařenek?
Nemůžem’ dáti nikdy dost,
nevzkřísíme-li minulost.
Odcházel jsem tak nesměle.
46
Schodiště bylo ztemnělé.
Po kroku krok, po schodu schod
myslil jsem na smrt, na život,
a ještě starý domu práh
jsem překročil, jda po špičkách!
47
OKNO
I
I
Vše bylo pro ni jako na dlani.
A život její jistě nepromařen.
V ní byla moudrost usměvavých stařen,
v ní bylo prosté zemi oddání.
Do pozdních let svých měla tmavý vlas,
ač pod čepečkem povážlivě seříd’.
Vždy přestavovat chtěla, rovnat, měřit
a všechno měla ráda: dětský hlas,
na římse zobák otevřevší ptáče
a obsypané květy květináče,
paprsek slunce, všeho vznik a vzrůst.
Nebylo strasti, jíž by nepoznala,
než slovo poslední, jež vyšlo z jejích úst,
žert nevinný byl. Po něm dokonala.
48
II
II
Tak neviděl jsi život míti rád,
za každý jeho dar takovou vděčnost měla.
Zpět hlavu obracejíc odcházela,
a s jarem snila: Ještě jedenkrát?
A stačilo jí málo, pramálo.
Před dětinností její cítils’ ostych.
Šelmovství vlídné v očích jejích prostých
ve chvíli pohody se usmálo.
A dojímalo tebe náhlé hoře,
jež přišlo nutně jako odliv moře
a kterým oči ty se zarděly:
že slábnou oči, její v světy brána,
že pěti krůčky už je vyčerpána,
že neúnavné ruce zemdlely.
49
III
III
Viděl-lis mnoho už a mnoho přešel-li jsi
a dohléd’ tam, kam mnohý nedohlédne,
tvůj smutek, radost tvá už v paměti tvé bledne
a rysy domů všech se ve vzpomínce mísí.
Do nepaměti propadne se dům,
jenž srdce rozechvěl a který smysly opil.
Kde lásku hledal jsi, tam práh jsi krví zkropil.
Jdi dál a nereptej a krok i slova ztlum!
Tak mnoho domů zřels a nemyslíš už na ně.
Tak mnoho oken v nich se při západu leskne.
Tak mnoho zašlého, po čem se nezasteskne!
Portály zřel jsi s hrdou velebou.
Než v jednom okně hledáš ještě maně
stařenku, která kývá za tebou!
50
DVŮR PŘEPLATIL
I
I
A těžko slovem je říci,
co bylo, co bude příště.
Přecházíš tichý a snící
rašeliniště.
Sen aspoň volný je, chce-li.
By mříže lámal, má sílu.
Uprch’ jsi z vězeňské cely
k Přeplatilu.
A těžko smutek je chápat,
jenž je v tom utišení.
Možná, že je to západ,
než noc to ještě není.
Rákosí nehne se skorem,
než půda je zrádná a měkká.
Za Přeplatilským dvorem
někdo čeká.
51
Pod naplavenými roky
sen míhá se a svítí.
Otcovy těžké kroky
slyším zníti.
A blíží se, pomalu blíží –
Myšlenka dítěte hloupá:
S čím větší kráčí kdo tíží,
tím více půda se houpá.
A hrdlo nevydá zvuku,
jak otec pohlíží na mě,
jak zdvíhá na pozdrav ruku.
A mizí v jámě.
A vítr, jenž se zvedá,
jak stéblo trávy tě sehne.
A kdož by běžel, běda,
nedoběhne!
52
II
II
A zvlhá zvolna šat
a myšlenka má zvlhá.
Je mlha nad mořem
a v srdci mém je mlha.
Je večer; pustá pláž.
Hovorů neslyšeti.
Jen dole uhlídáš
hrad v písku stavět děti.
Proč v očích se mi tmí,
proč hrdlo mé jak v smyčce?
Dvůr Přeplatil proč zřím
zde v Saint-QuastSaint-Caast na lavičce?
Proč ve mně zaznívá
dávného rytmu hoře?
Hrad dětí omývá
úlisně vlna moře.
53
Veliký oceán
se valí pod nohami.
Příliv i odliv znám.
Jsme sami. Nejsme sami.
Svět je ti otevřen,
a dálka tebe mámí.
Úsměvy jsou a sten.
Jsme sami? Kdos je s námi!
Pod větrem, jenž kdys vál,
se jako rákos sehneš –
a běž si dál a dál:
nedoběhneš!
Sen kreslí přešlý děj,
a ze sna toho vzkřikneš,
uniknout stokrát chtěj:
neunikneš!
V dnech, které posílí,
a v dnech, jež lidi drtí,
Te deum zazní-li,
či umíráček smrti,
54
nad hořem, úsměvem,
nad prchavými dnešky
zaslechneš náhle něm
krok mrtvých, příliš těžký.
Moře je smetlo kdys,
tak jako nás kdys smete
a pouhé slůvko tys
nedokončenév nedokončené větě.
Posádkové vězení vídeňské 1917
Saint-QuastSaint-Caast 1923
55
BEZ DOMOVA
I
I
Nedojde domů, všechny kraje měně.
Byť byla jeho, je to cizí zem’!
A proto znaven probouzí se denně
s nesmiřitelným, nenávistným snem.
V svůj plášť se věčně choulí zimomřivě,
byť žárem tropů hýřil kolem jih.
Tak mnoho vidí a vše vidí křivě.
A požár světa v jeho nadějích.
Jest obchodním on cestujícím zkázy,
chce lidstva baisse a pouze na ni sází,
a každé slovo morový je bacil.
Nemaje cíle, stále myslí na cíl
a v popel obrátil by celý svět,
že vyšed, nemá kam se navracet!
56
II
II
Sní takto chmurně muž ten křižovatky:
„Jen země píď a světy pohneme!
Ale jak kruté pro nás slovo zpátky,
Jerusaleme, Jerusaleme!
Sežehne mráz, a to když nejvíc planu.
Na moci vrcholu jsem bez moci.
A kdybych zbožně poklek’ u Jordanu:
viděli jiný Jordan proroci!
Jak, země že zpust’ zaslíbené luh?
Jak možno, že dnes národ vyvolený
ratolest suchá, řetěz přetržený?
Nás vítr rozvál, cestu halí šero.
A přece nám kdys dával Desatero
a přece k nám kdys z keře mluvil Bůh!“
57
III
III
Ó Věčný Žide, jak jsi tragický
s tou zlobou, která věčně v tobě šílí!
Půdy se dotknuv silák antický
svou mdlobu střás’ a zase nabyl síly!
Znáš tuto báji, vždyť tak mnohé znáš.
A naslouchals jí lehkověrným uchem.
Shýbneš se k zemi, rukou dotýkáš.
A nikdy, nikdy nedotkneš se duchem!
A dále spěješ v neklidu svém stálém.
Mír nedá Sion, studí Jerusalem.
A myšlenka jen utišuje kletá:
„Mé hoře věčné staň se hořem světa,
a Ježíš zradil-li a Jehova,
Žid věčný Syna s Otcem pochová!“
58
DŮM KONJUNKTURY
I
I
Jak příjemný to dům! A jak se odtud hledí!
Muž z bludů blouda zmoudří rozumný.
Hle, klopýtá kdos beznadějnou šedí!
Kdyby byl moudrý, bude za humny!
Jak bezpečný to dům! On zhoubu času přečká.
A jaký chcete prapor vyvěsí.
Za větou dějin obvyklá je tečka.
Jak kdo si ustele, tak lehne si!
Dům tento oči má a dobré uši.
Jak vítr mění se, tam ze všech nejdřív’ tuší,
čí hvězda vychází, čí hvězda bledne.
Den vyčíhat, ne rvát se po léta!
A vtipný střízlík nejvýš zalétá,
v čas na orlovu hlavu když si sedne.
59
II
II
Nevejdu v onen dům, kde plane tolik světel.
Nevejdu v onen dům, kde loví lidé chytří.
Vím, je to dnešek jen, jenž odmění váš zřetel.
Než těch též třeba je, kdož myslí na pozítří.
Zda dojdu, neptám se a tvrdošíjně půjdu
tou cestou necestou, neb dojíti se musí.
Ptát už se nebudu a neodpočinu si.
Je dobře, dojdu-li. A ne-li, mrtev budu.
Ta světlá okna zřím, do kterých bijí můry,
noc kolem temní se a vítr sílí.
Nad přítomnost je ještě něco víc!
A dobře vím, dojdu-li posléz k cíli,
s úsměvem na rtech kdo mi vyjde vstříc:
určitě muž to bude konjunktury.
60
III
III
Bez záští zírám přece na ten dům,
dům snadných úspěchů, dům pohody, dům výsad.
Je stokrát ubohý, kdo musí k dni se lísat.
Jak bědný, smutný, žalostný to um!
V těch oknech zářících co úzkostí a chmury!
Jak mnohem lépe jít, byť do tmy záhadné.
Ten um, ta hbitost, jak vše bezradné!
Chvílemi straší v domě konjunktury!
Oh, jasná okna mít, tmou čirou při tom tápat!
Oh, míti úspěchy a nicotu jich chápat!
Nebýti, zdát se jen, zdát s duší zděšenou!
Den po dni jenom brát a nikdy neobdařit.
Vždy býti odleskem a nikdy nezazářit,
své slovo neříci: být vždy jen ozvěnou!
61
SVĚTLÝ DŮM
Dům v jednotvárné stojí řadě,
vzezřením ztísňuje a chladě,
a všední, otřelý má vzhled.
A každý detail napovídá,
že stoupá chudoba v něm, bída
po sešlapaném schodišti.
A zdá se, že dům tísní střecha,
kus smutku že v něm každý nechá
a s radostí se nevrací.
Než genij hloubavý a bdělý
ze svého okna vyhlédne-li,
jak promění se tento dům!
Jak vypne se a jak se vztyčí
nad sousedy své trpasličí.
Dům světla vidíš před sebou.
62
A z jeho kontur mluví síla.
Věčného sobě vědom díla
jak maják osvětluje noc.
A lekejte se nebo hrozte!
Dům roste, dům až k nebi roste,
váš bezděčně s ním roste duch.
Rozdíly všechny smažte, sražte,
před domem tím však sebe tažte:
čím svět, jenž ztratil genia?
Popřete světlo podle chuti.
Přiznáte, neb vás dům ten nutí:
Duch roste výš a křídla má!
A zkřivte soud dne, který plyne,
myšlenka přece nezahyne
a ohně neuhasíte.
A zkřivte si soud historie!
Myšlenku nikdo nezabije,
myšlenka žije, musí žít!
63
Dům vždy se z řady domů vztyčí
v ulici mdlé a trpasličí.
Ten světla dům, dům geniův!
V něm pro vás září, pro vás hoří
a pro vás boří, pro vás tvoří
oddaný dělník Staletí.
A jeho světlo s vámi chodí
a jeho světlo osvobodí,
když za vámi svět hyne v tmách.
64
BUDITELŮM
I
I
Jedinou zbraň v svém zápase jste měli:
tápavé slovo, veršík neumělý
a lásku svou a víru svou,
že zasypat’ lze jámu věků dvou.
Bylo vás hrstka. Rozum váží, soudí.
Tesklivě zjistil Dobrovský: Jsou bloudi!
Je ztracen zápas, jejž náš vede kmen.
A vzdychl: Bůh by pomoci moh’ jen.
Řek’ světoobčan: Jak jsou umínění!
Zaspali vývoj, vidí to, co není.
Líp’ učinil, kdo přimknul se a zřek’.
Čím byl by světu ten náš nárůdek?
Jak divno dumat’ o vzkříšení našem!
Slaboučký David rval se s Goliášem.
Snem svým jen, Mrtví, čelili jste všem.
A vaším snem lid stal se národem!
65
II
II
A žasne ten, kdo odhaduje, měří.
K vítězství vedl boj náš svéhlavý.
Tam, kde se silně miluje a věří,
tam nutně vždy se zázrak dostaví.
Než na vítěze bázeň padla bledá.
V něm zvláštní pocit byste nahmátli.
Za snílka otce, za chudáka děda
se povýšenec stydí zbohatlý.
Odvaha, která vyzývala fatum,
k pokoře skromné vnuka nenutí.
Školáci učí lhostejným se datům.
A přirozeno: Celkem s nechutí.
Co bylo jedno, v atomy se dělí.
Podivná, náhlá ve všem porucha.
Tak tváří v tvář stojíme nepříteli.
Stát bez vůle je tělo bez ducha.
66
III
III
Jsou, kteří mluví s elegií v oku:
„My tušili jsme příchod potopy!
Co, Koláre, ze Slávů za sto roků?
Co, Koláre, je z celé Evropy?
Nad neduživým slovanstvím se nachyl!
Je nemoc jeho těžká určitě.
A nechce věřit lehkonohý Achill,
že došel k cíli želvím na štítě!
Na foru rvačka. Muži v říze, vari!
Co chtěl bys v psí té rvačce o kosti?
V nás slovanský je nihilismus starý.
A není státotvornosti.
Zda za poroby znali jsme tu bědu,
v níž hmota všechno jiné zaplaší?
Co chybí vnukům? Velká láska dědů
a víra, která hory přenáší!“
67
A karatelé doby naší chabé
nevlídně patří na znavený svět.
Res plane desperata – dí jak abbé.
Nevzdechnou: Nisi deus adjuvet.
IV
IV
A přece žije duch, duch, jenž vás, Mrtví, zplodil!
A přece žije, přece ožije!
Oddaně přijmi, potomku, svůj podíl
a úkol, třeba také těžký je!
Vím, nevyšel jsi do pohody vlídné.
A jdeš-li stavět’ chrámy, oltáře:
Jen hrstku mají věřících a řídne.
Kdo počítáš sám, nehaň počtáře!
Zlo nedostačí konstatovat’ pouze.
A neslyší-li, nebuď zoufalý.
Děď osud dědů po zděděné touze:
Vždy pouze sili, nikdy nežali!
68
Co na tom, jde-li dnešek zpit a třeště
a je-li prospěch bůh mu nejvyšší?
Vy, Mrtví, přec k nám promluvíte ještě.
A slyší zem’, když lidé neslyší!
Co na tom’, jestli zástup dnes vás míjí?
Co na tom, jestli sen váš odmítnou?
Ve chvíli velké, v krisi tragedií
jarního vanu smysl zachytnou!
Věř, miluj, pěj a neoddej se smutku!
Chceš, Mrtví praví, osud jinaký?
Volá-li propast zase propast vskutku,
nechť zázrak vzbudí nové zázraky!
69
ASYL
I
I
Tvůj dům ti nekyne, ač přešels mnohé domy.
Krb marně hledáš svůj, ó smutný Ahasvere!
A poutník nese v dál, v niž osudně se bere,
stesk nocí probdělých a smutek podvědomý.
Všech domů, jež jsi zřel, v svém srdci neseš tíhu.
Pod krytem jejich střech o pomoc výkřik zněl.
Pro cizí zločiny tys denně krvácel.
A stíny vržené do čela vryly rýhu.
Domy, jež viděl jsi, doposud na tě civí.
Domy, jež uvidíš, stín teď už vrhají.
A pak ta úzkost, Bože spravedlivý!
Ta úzkost strašlivá vše vidět příliš zblízka,
stvoření hmatat v nich, jež bez forem a slizká.
A přízrakům dít: „Bratře!“ potají.
70
II
II
Jestliže přišel jsi, ó smutný pelechu,
jak věřit pichlavým krčmáře pohledům?
Vše padá na tebe. Kde najít útěchu?
Šeptal jsi lehaje: v noci se zřítí dům!
A k smrti vysílen svou cestou nebýti
ke dveřím tápal bys a poutnickou vzal hůl.
Pod nebem hvězdnatým tak strach se necítí!
A ráno řekl jsi: dům ten se nesesul!
Jak svěží rosa je, když za jitra se vyjde!
Ty silou Atlanta jsi nést chtěl všechny domy,
ať bouře burácí, ať zarachotí hromy!
Než večer vleka se a s myslí znavenou
pocítil’s mdlobu svou a trýzeň zdvojenou.
Domy tě tížily a tížili tě lidé!
71
III
III
Tak bylo po léta. Jda horami, jda plání
v západu krvácet jsi viděl mnohá okna.
Šel’s v slunce úpalu, šel’s mrzna a šel’s mokna.
Neměl jsi domova a neměl nikdy stání.
Ať lehce stoupal jsi, ať přetěžce se plazil,
ať v kterýkoli mířil světa směr,
pocítil’s vždycky neklid navečer.
Cos čekal’s jiného. Dům jiný čekal’s. Asyl.
Takový dům, jenž nikdy nezradí,
dům, v kterém dobrá, neviděná ruka
tvou příliš těžkou hlavu pohladí.
Takový dům, v němž končí všechna muka,
kde zákeřná se bolest vyléčí.
Takový dům, jenž klid a bezpečí.
72
IV
IV
V kterýsi den – já nevím, kudys’ kráčel,
zda loukou kvetoucí, zda dumnou doubravou,
zda slunce sžehlo tě, zda liják údy zmáčel:
než náhle cítil jsi, že rosteš únavou.
V kterýsi den – snad slyšel’s právě hrana,
klinikou prošed běd všech bezduchou,
snad náhle zjitřená zas krvácela rána –
tys náhle pocítil, že rosteš předtuchou!
A nesnil jsi už hrdý, pýchou zmámen
o velké síle Atlantových ramen,
chtěl’s prostě nésti prostý úkol svůj.
Mír vstoupil v srdce tvé, mír, který hojí.
Dům našel’s asylu, tu věčnou touhu svoji.
A vlídný hlas ti pravil: „Pamatuj!“
73
V
V
Jestliže trpěl jsi, jestliže’s cestou kles,
na slabost svou jsa chor a chor svou na sílu,
jestliže těžko jít a nedojdeš už dnes,
zahal se v myšlenku. Je dům to asylu!
Ne, že bys zapomněl na silnic bílý prach,
ne že bys uzavřel v kraj širý okénka.
Hleď, poznej, pamatuj. Než odhoď starý strach.
Dům klidný asylu ti dává myšlenka.
Je velká láska v ní, jež po druhé svět tvoří,
je obzor bezmezný, van stepí, hukot moří.
V ní mluví s budoucími minulí.
Jen tak se zachráníš, když nad sebe se vzneseš.
Svým budeš, jestliže se o své nezatřeseš.
A co je na tom, že jsme zhynuli?
74
VI
VI
Dím tobě: není smrt. Je pouze věčný růst.
Takový růst, že boly přebolí.
Od pólu k pólu zní nesčetných šepot úst:
růst pro svou lásku! pro své úkoly!
Jsi článek řetězu. A nejsi poslední.
Ten řetěz potrvá, když zaplatils daň ďasu.
Nad tebou zatmí se, nad jiným rozední.
A pro ten příští svit i noc tvá plná jasu!
Tu větu, kterou díš..díš... kdo símě její sil?
Z které tmy vyšed do jaké tmy blýskáš?
Čí ruku v horečce své tvůrčí chvíle tiskáš?
Tu větu, kterou díš, čí rty ji dopovědí?
Cos dědil po mrtvých, to nezrození zdědí.
Tak nikdo není sláb, by světy nespasil!“
75