Ovíval ranní vítr líc.
Byl jsi jak v podvědomí.
A tak jsi vyšel do ulic
vidět domy.
A bylo to jak prostý pud,
pud žít a jíti.
Ze dojdeš někam odněkud,
že slunce svítí.
A všechno bylo jako div.
Kdekoli žeň svou klidíš.
Co neviděl jsi jaktěživ,
vidíš.
A jak tě nesl cesty kvap
dál v plachém zmatku,
tys viděl pyšný mrakodrap
a chatku.
Dům, s bdělostí jenž ostříží
svou oběť očekává,
dům, s jehož oken vyhlíží
dívčí hlava.
9
Dům počestný, jenž tichne už
po Anděl Páně,
dům, v kterém chystá bravo nůž
k vražedné ráně.
Dům, přátelsky jenž kyne ti,
dům, kam se plaše vkročí.
Dům víry i dům prokletí.
Oh, oči! oči!
Dům, v kterém vše tě zabolí,
dům, jenž jak jizva zeje.
Když vyjdeš z něho v okolí,
stín na tobě je.
Domy, jež hledí bujaře
a domy žalující.
A ty jsi viděl žaláře
a nemocnici.
Dům, který činy nehodné
maskuje dosud.
Dům, ve kterém se rozhodne
národů osud.
10
Jdeš. Pod oblohou jasnou jdeš
a volnou plání.
Jdeš. Vzpomínati nemůžeš
a nechceš ani.
O květu nevíš nádheře,
jíž jsi se spíjel,
nevzpomeneš si na dveře,
které jsi míjel.
A po dne tvého útrapě
vzpomínku sen-li sešle:
jak malounký je na mapě
sled cesty přešlé!
A domy v jasu, ve stínu
pátravým okem měře,
zříš: ctnosti dům i zločinu
má stejné dveře.
A okna v obou stejná jsou,
v dál hledí nedohlednou,
z obojích dveří vynesou
mrtvého jednou.
11
Tíhu jsi nesl domů všech
mdlý klenbou jejich.
Mluvily mnoho o bolech
i o nadějích.
Jediný zbývá ještě dům.
Podivná historie!
Tak pustý dům, tak chladný dům!
Co ten as kryje?
V něm skončí drama, selanka.
Víš: jiní přijdou po mně.
A jaká čeká hádanka
v posledním domě?
12