ASYL
I
I
Tvůj dům ti nekyne, ač přešels mnohé domy.
Krb marně hledáš svůj, ó smutný Ahasvere!
A poutník nese v dál, v niž osudně se bere,
stesk nocí probdělých a smutek podvědomý.
Všech domů, jež jsi zřel, v svém srdci neseš tíhu.
Pod krytem jejich střech o pomoc výkřik zněl.
Pro cizí zločiny tys denně krvácel.
A stíny vržené do čela vryly rýhu.
Domy, jež viděl jsi, doposud na tě civí.
Domy, jež uvidíš, stín teď už vrhají.
A pak ta úzkost, Bože spravedlivý!
Ta úzkost strašlivá vše vidět příliš zblízka,
stvoření hmatat v nich, jež bez forem a slizká.
A přízrakům dít: „Bratře!“ potají.
70
II
II
Jestliže přišel jsi, ó smutný pelechu,
jak věřit pichlavým krčmáře pohledům?
Vše padá na tebe. Kde najít útěchu?
Šeptal jsi lehaje: v noci se zřítí dům!
A k smrti vysílen svou cestou nebýti
ke dveřím tápal bys a poutnickou vzal hůl.
Pod nebem hvězdnatým tak strach se necítí!
A ráno řekl jsi: dům ten se nesesul!
Jak svěží rosa je, když za jitra se vyjde!
Ty silou Atlanta jsi nést chtěl všechny domy,
ať bouře burácí, ať zarachotí hromy!
Než večer vleka se a s myslí znavenou
pocítil’s mdlobu svou a trýzeň zdvojenou.
Domy tě tížily a tížili tě lidé!
71
III
III
Tak bylo po léta. Jda horami, jda plání
v západu krvácet jsi viděl mnohá okna.
Šel’s v slunce úpalu, šel’s mrzna a šel’s mokna.
Neměl jsi domova a neměl nikdy stání.
Ať lehce stoupal jsi, ať přetěžce se plazil,
ať v kterýkoli mířil světa směr,
pocítil’s vždycky neklid navečer.
Cos čekal’s jiného. Dům jiný čekal’s. Asyl.
Takový dům, jenž nikdy nezradí,
dům, v kterém dobrá, neviděná ruka
tvou příliš těžkou hlavu pohladí.
Takový dům, v němž končí všechna muka,
kde zákeřná se bolest vyléčí.
Takový dům, jenž klid a bezpečí.
72
IV
IV
V kterýsi den – já nevím, kudys’ kráčel,
zda loukou kvetoucí, zda dumnou doubravou,
zda slunce sžehlo tě, zda liják údy zmáčel:
než náhle cítil jsi, že rosteš únavou.
V kterýsi den – snad slyšel’s právě hrana,
klinikou prošed běd všech bezduchou,
snad náhle zjitřená zas krvácela rána –
tys náhle pocítil, že rosteš předtuchou!
A nesnil jsi už hrdý, pýchou zmámen
o velké síle Atlantových ramen,
chtěl’s prostě nésti prostý úkol svůj.
Mír vstoupil v srdce tvé, mír, který hojí.
Dům našel’s asylu, tu věčnou touhu svoji.
A vlídný hlas ti pravil: „Pamatuj!“
73
V
V
Jestliže trpěl jsi, jestliže’s cestou kles,
na slabost svou jsa chor a chor svou na sílu,
jestliže těžko jít a nedojdeš už dnes,
zahal se v myšlenku. Je dům to asylu!
Ne, že bys zapomněl na silnic bílý prach,
ne že bys uzavřel v kraj širý okénka.
Hleď, poznej, pamatuj. Než odhoď starý strach.
Dům klidný asylu ti dává myšlenka.
Je velká láska v ní, jež po druhé svět tvoří,
je obzor bezmezný, van stepí, hukot moří.
V ní mluví s budoucími minulí.
Jen tak se zachráníš, když nad sebe se vzneseš.
Svým budeš, jestliže se o své nezatřeseš.
A co je na tom, že jsme zhynuli?
74
VI
VI
Dím tobě: není smrt. Je pouze věčný růst.
Takový růst, že boly přebolí.
Od pólu k pólu zní nesčetných šepot úst:
růst pro svou lásku! pro své úkoly!
Jsi článek řetězu. A nejsi poslední.
Ten řetěz potrvá, když zaplatils daň ďasu.
Nad tebou zatmí se, nad jiným rozední.
A pro ten příští svit i noc tvá plná jasu!
Tu větu, kterou díš..díš... kdo símě její sil?
Z které tmy vyšed do jaké tmy blýskáš?
Čí ruku v horečce své tvůrčí chvíle tiskáš?
Tu větu, kterou díš, čí rty ji dopovědí?
Cos dědil po mrtvých, to nezrození zdědí.
Tak nikdo není sláb, by světy nespasil!“
75