DVŮR PŘEPLATIL
I
I
A těžko slovem je říci,
co bylo, co bude příště.
Přecházíš tichý a snící
rašeliniště.
Sen aspoň volný je, chce-li.
By mříže lámal, má sílu.
Uprch’ jsi z vězeňské cely
k Přeplatilu.
A těžko smutek je chápat,
jenž je v tom utišení.
Možná, že je to západ,
než noc to ještě není.
Rákosí nehne se skorem,
než půda je zrádná a měkká.
Za Přeplatilským dvorem
někdo čeká.
51
Pod naplavenými roky
sen míhá se a svítí.
Otcovy těžké kroky
slyším zníti.
A blíží se, pomalu blíží –
Myšlenka dítěte hloupá:
S čím větší kráčí kdo tíží,
tím více půda se houpá.
A hrdlo nevydá zvuku,
jak otec pohlíží na mě,
jak zdvíhá na pozdrav ruku.
A mizí v jámě.
A vítr, jenž se zvedá,
jak stéblo trávy tě sehne.
A kdož by běžel, běda,
nedoběhne!
52
II
II
A zvlhá zvolna šat
a myšlenka má zvlhá.
Je mlha nad mořem
a v srdci mém je mlha.
Je večer; pustá pláž.
Hovorů neslyšeti.
Jen dole uhlídáš
hrad v písku stavět děti.
Proč v očích se mi tmí,
proč hrdlo mé jak v smyčce?
Dvůr Přeplatil proč zřím
zde v Saint-QuastSaint-Caast na lavičce?
Proč ve mně zaznívá
dávného rytmu hoře?
Hrad dětí omývá
úlisně vlna moře.
53
Veliký oceán
se valí pod nohami.
Příliv i odliv znám.
Jsme sami. Nejsme sami.
Svět je ti otevřen,
a dálka tebe mámí.
Úsměvy jsou a sten.
Jsme sami? Kdos je s námi!
Pod větrem, jenž kdys vál,
se jako rákos sehneš –
a běž si dál a dál:
nedoběhneš!
Sen kreslí přešlý děj,
a ze sna toho vzkřikneš,
uniknout stokrát chtěj:
neunikneš!
V dnech, které posílí,
a v dnech, jež lidi drtí,
Te deum zazní-li,
či umíráček smrti,
54
nad hořem, úsměvem,
nad prchavými dnešky
zaslechneš náhle něm
krok mrtvých, příliš těžký.
Moře je smetlo kdys,
tak jako nás kdys smete
a pouhé slůvko tys
nedokončenév nedokončené větě.
Posádkové vězení vídeňské 1917
Saint-QuastSaint-Caast 1923
55