BUDITELŮM
I
I
Jedinou zbraň v svém zápase jste měli:
tápavé slovo, veršík neumělý
a lásku svou a víru svou,
že zasypat’ lze jámu věků dvou.
Bylo vás hrstka. Rozum váží, soudí.
Tesklivě zjistil Dobrovský: Jsou bloudi!
Je ztracen zápas, jejž náš vede kmen.
A vzdychl: Bůh by pomoci moh’ jen.
Řek’ světoobčan: Jak jsou umínění!
Zaspali vývoj, vidí to, co není.
Líp’ učinil, kdo přimknul se a zřek’.
Čím byl by světu ten náš nárůdek?
Jak divno dumat’ o vzkříšení našem!
Slaboučký David rval se s Goliášem.
Snem svým jen, Mrtví, čelili jste všem.
A vaším snem lid stal se národem!
65
II
II
A žasne ten, kdo odhaduje, měří.
K vítězství vedl boj náš svéhlavý.
Tam, kde se silně miluje a věří,
tam nutně vždy se zázrak dostaví.
Než na vítěze bázeň padla bledá.
V něm zvláštní pocit byste nahmátli.
Za snílka otce, za chudáka děda
se povýšenec stydí zbohatlý.
Odvaha, která vyzývala fatum,
k pokoře skromné vnuka nenutí.
Školáci učí lhostejným se datům.
A přirozeno: Celkem s nechutí.
Co bylo jedno, v atomy se dělí.
Podivná, náhlá ve všem porucha.
Tak tváří v tvář stojíme nepříteli.
Stát bez vůle je tělo bez ducha.
66
III
III
Jsou, kteří mluví s elegií v oku:
„My tušili jsme příchod potopy!
Co, Koláre, ze Slávů za sto roků?
Co, Koláre, je z celé Evropy?
Nad neduživým slovanstvím se nachyl!
Je nemoc jeho těžká určitě.
A nechce věřit lehkonohý Achill,
že došel k cíli želvím na štítě!
Na foru rvačka. Muži v říze, vari!
Co chtěl bys v psí té rvačce o kosti?
V nás slovanský je nihilismus starý.
A není státotvornosti.
Zda za poroby znali jsme tu bědu,
v níž hmota všechno jiné zaplaší?
Co chybí vnukům? Velká láska dědů
a víra, která hory přenáší!“
67
A karatelé doby naší chabé
nevlídně patří na znavený svět.
Res plane desperata – dí jak abbé.
Nevzdechnou: Nisi deus adjuvet.
IV
IV
A přece žije duch, duch, jenž vás, Mrtví, zplodil!
A přece žije, přece ožije!
Oddaně přijmi, potomku, svůj podíl
a úkol, třeba také těžký je!
Vím, nevyšel jsi do pohody vlídné.
A jdeš-li stavět’ chrámy, oltáře:
Jen hrstku mají věřících a řídne.
Kdo počítáš sám, nehaň počtáře!
Zlo nedostačí konstatovat’ pouze.
A neslyší-li, nebuď zoufalý.
Děď osud dědů po zděděné touze:
Vždy pouze sili, nikdy nežali!
68
Co na tom, jde-li dnešek zpit a třeště
a je-li prospěch bůh mu nejvyšší?
Vy, Mrtví, přec k nám promluvíte ještě.
A slyší zem’, když lidé neslyší!
Co na tom’, jestli zástup dnes vás míjí?
Co na tom, jestli sen váš odmítnou?
Ve chvíli velké, v krisi tragedií
jarního vanu smysl zachytnou!
Věř, miluj, pěj a neoddej se smutku!
Chceš, Mrtví praví, osud jinaký?
Volá-li propast zase propast vskutku,
nechť zázrak vzbudí nové zázraky!
69