Nikdo!
Měsíc svítí.
Ale co se děje v duši bez naděje
i když měsíc svítí, kdo ze šťastných cítí?
Nikdo!
[92]
Hvězdy hoří.
Avšak osud boří i když hvězdy hoří
a kdo ptát se může, vadne-li i růže?
Nikdo!
Rosa padá.
kdo však z lidí tuší, co se v kterou duši,
když tak rosa padá, za myšlénky vkrádá?
Nikdo!
Vítr táhne.
Ale kdo to vidí, zda si někdo z lidí,
když kol vítr táhne, mrazem k srdci sáhne?
Nikdo!
Hvězdy hasnou.
Modlitbu však hlasnou, když i hvězdy hasnou
třást se noční tiší, kdo as, kdo ji slyší?
Nikdo!
93
Půlnoc kvapí.
Ale kdo si všímá, zda, když všecko dřímá
a když půlnoc kvapí, zrak se v slzách stápí?
Nikdo!
Rosa chladne.
Květ však také vadne i když rosa chladne,
a kdo v zázrak věří, že jej k žití zčeří?
Nikdo!
Noc je tmavá.
A květ opadává i když noc je tmavá,
kdo však srdce vzkřísí, na nitce-li visí?
Nikdo!
Noc je děsná.
Kdo však může říci, že to srdce tlící
noc, ta černá, děsná, ve své hloubi vtěsná?
Nikdo!
94