VZPOMÍNKA.
Ven z hluku města v stromořadí stinné,
kde úžlabím se šumný potok vine,
hoch venkovský kde sedá s udicí,
rád chodím v prázdné chvíle blažící.
Tam u vody pod loubím stromů svislým
vždy ve své dětství uprchlé se vmyslím.
Jak mlha vstávající z luk a řek
vždy rozvine se pásmo vzpomínek.
Ó jak jsem šťasten, v ony tiché kraje
po denní práci duchem zalétaje,
když zbudím ze sna dávnou minulost
a v domov svůj se vracím jako host.
21
Když sebe s otcem vidím zase jednou
v čas podzimu se brát v dál nedohlednou,
po břehu jasných zelenavých vod
a k tomu zpívati si na pochod.
Kde jaká houšť, kde jaký strom byl dutý,
já, všude uměl skrýti svoje pruty,
a než sám rybář věděl jsem vždy líp,
kde hnízdí to či ono hejno ryb.
Ó kde jste doby, kdy jsem léčky lstivé
kul na slídiče staré, závistivé,
již tam, kde jednou stát mne viděli,
den celý sedávali v neděli!
Kde nejvíc křů a trávy bylo na dně,
tam vlákal jsem je dovedně a snadně.
Tam s nadějí vždy lovu zřeli vstříc,
však domů – chodívali bez udic!
Ó kterak blahem oči moje plály,
když malí bratří vstříc nám chodívali,
když hvízdaje a hrd jsa na kořist
všech rybářů jsem závistí byl jist!
A proto rád tak chodím v ona místa,
kde proudí voda průsvitná a čistá
pod klenbou stromů stinnou, šumící,
a malý hoch kde sedá s udicí.
22
Vždyť vzpomínky ty, jež mne k pláči nutí
a hlásají mi všeho zahynutí,
jest všecko, co mi zbylo z domova –
a snad i to čas brzy pochová!
1885
23