HRST POPELA.
[7]
DOBROU NOC!
Ach ano, ano, tak as bylo to!
Tak před zrakem se vše mi otevírá.
Zřím zpět, jak stál bych na vrcholku hor
a pod mou nohou pláň se táhla šírá.
Ta pláň, tak smutná, to jest život můj.
Ni jeden květ, ni pták tam nezazpívá.
Jen šedá mlha pne se nade vším
a pouze v dáli trochu světla zbývá.
Oh, mladé touhy, světlo duše mé,
vy hvězdy ztracené tam za oblakem,
dnes zřím vás zas a pláči nad vámi!
Jak řady mrtvých jdete před mým zrakem.
9
A pláči nad vámi i nad sebou,
sám s sebou nespokojen, s nedůvěrou
ve vlastní síly, v lidi, v celý svět,
jak Hamlet sžírán pochybností sterou.
Oh, bláhový! Co hledáš, Hamlete?
Co čekáš od života, zaslepený?
Snad ještě věříš v srdce horoucí,
pro nežněž by srdce tvoje mělo ceny?
Jdi, snílku! Zde jen lež a přetvářku
svět udává za poctivosti minci.
Jdi! Zavři oči! K spánku polož se!
Tak je to nejlíp! – – Dobrou noc, můj princi!
1890
10
PO LETECH.
Můj Bože, co chtěl jsem vše vykonat,
co myšlének vřelo mi duší!
Dnes po letech, jako mrtvých řad
v snech před sebou zraky je tuší.
Hle, volají na mne: Vrať se k nám!
a sladce tak zní jejich slova.
Já divoce oči zamykám –
a vidím i slyším je znova.
A je mi jak ptáku, jenž cestou v jih
pad’ na pole pustá a šedá,
zří v daleku sledy druhů svých,
však marně mdlé peruti zvedá.
11
A cítí, že zahyne s touhou v před
v těch studených severu krajích,
že zahyne s touhou – naposled
tam dolů zaletět na jih.
1891
12
KOMEDIE.
To stará sice píseň,
však přece pravdou jest!
Ztišené vlny.
Již v kolébce hra ta začíná
a hned je tu přátelská rada
a ve tváři soucit a v srdci chlad,
když nad hrobem opona padá.
Pak promluví vážná kritika
a snad se i zasadí deska.
A kdo byl tvůj největší nepřítel,
ten na konec nejvíc ti tleská.
Oh šťasten, kdo dobrý herec byl
a dobře se líčit uměl!
Ten provedl úlohu nejlépe,
ač ani jí nerozuměl!
13
Však běda, kdo byl jen diletant,
kdo snahy a citu měl mnoho.
Ten k publiku vždy je pln ohledů
a smích si jen utrží z toho.
Ten hraje jak školák, ochotník,
a nejhůř, když v roli jsou muka,
že člověk sám sobě se musí smát, –
ač srdce mu bolestí puká.
1890
14
KU PŘEDU!
Bez lásky a bez přítele,
jen za stopou svojí práce, –
co ti zbývá? Dále, dále
pod praporem resignace!
Ku předu! Ať v duši mrazí,
jen když v prsou srdce vřelé.
To ti stačí, dále, dále
bez lásky i bez přítele!
Ku předu! A třeba’s neměl
věrné duše ani jedné –
nech to srdce pohozené,
však on přec je někdo zvedne!
1890
15
PÍSEŇ Z NAŠEHO STOLETÍ.
Vše, co vřelého máš v duši
ukryto,
vyrvi to!
Drzé čelo, drsné řeči
získají ti úctu větší,
ale srdce na posměch
lidí všech
v budoucích ti bude dnech,
někdo-li je v tobě tuší!
Jsi-li šťasten, mezi lidi
nechoď s tím!
Kamením
vytlukou ti štěstí z hrudi.
Anděl Páně neprobudí
úsměv na tvých zprahlých rtech.
Doma nech,
v bláhových co spřádáš snech, –
běda, někdo-li to vidí!
16
A kdo vskutku jsou ti drazí,
těch se střez
raděj dnes,
než tě zítra zaprodají.
Padni v tůň po srázném kraji:
Pes, po němž jsi bičem šleh’,
z bařin těch
vyrve tě na suchý břeh.
Člověk? – Nohou tě tam srazí!
1891
17
NÁPIS NA HROB.
Po krajích věčné záře zatoužila
a uletěla holubička bílá.
Ret zpět ji volá.volá, bolest nedá spáti
a srdce stále čeká, že se vrátí.
Oh, srdce, srdce, plápolavá svíce!
To v bibli jen se vrací holubice!
Jdi, hrobníka se ptej po hrobě štěstí, –
v něm ona spí pod uschlou ratolestí!
1896
18
UKOLÉBAVKA.
JENDOVI.
Plač jen, plač a vyplač se, můj
synku spanilý,
by ti slzy do života
nezbyly!
Plač jen, by ti pozděj v žití
nezvlh’ od slz chléb.
Plač, aby ti ztuhlo srdce,
hruď i leb.
S čelem hrdým, srdcem tvrdým
světem projdeš spíš.
Jen až přijdeš mezi lidi, –
uvidíš!
1894
19
FRAGMENT.
– – – – – – –
Co na tom, jestli v závisti
květ sehne tíha nohy jedné
a stopu nechá na listí!
Však on se vlastní silou zvedne
a první déšť jej očistí!
– – – – – – –
1885
20
VZPOMÍNKA.
Ven z hluku města v stromořadí stinné,
kde úžlabím se šumný potok vine,
hoch venkovský kde sedá s udicí,
rád chodím v prázdné chvíle blažící.
Tam u vody pod loubím stromů svislým
vždy ve své dětství uprchlé se vmyslím.
Jak mlha vstávající z luk a řek
vždy rozvine se pásmo vzpomínek.
Ó jak jsem šťasten, v ony tiché kraje
po denní práci duchem zalétaje,
když zbudím ze sna dávnou minulost
a v domov svůj se vracím jako host.
21
Když sebe s otcem vidím zase jednou
v čas podzimu se brát v dál nedohlednou,
po břehu jasných zelenavých vod
a k tomu zpívati si na pochod.
Kde jaká houšť, kde jaký strom byl dutý,
já, všude uměl skrýti svoje pruty,
a než sám rybář věděl jsem vždy líp,
kde hnízdí to či ono hejno ryb.
Ó kde jste doby, kdy jsem léčky lstivé
kul na slídiče staré, závistivé,
již tam, kde jednou stát mne viděli,
den celý sedávali v neděli!
Kde nejvíc křů a trávy bylo na dně,
tam vlákal jsem je dovedně a snadně.
Tam s nadějí vždy lovu zřeli vstříc,
však domů – chodívali bez udic!
Ó kterak blahem oči moje plály,
když malí bratří vstříc nám chodívali,
když hvízdaje a hrd jsa na kořist
všech rybářů jsem závistí byl jist!
A proto rád tak chodím v ona místa,
kde proudí voda průsvitná a čistá
pod klenbou stromů stinnou, šumící,
a malý hoch kde sedá s udicí.
22
Vždyť vzpomínky ty, jež mne k pláči nutí
a hlásají mi všeho zahynutí,
jest všecko, co mi zbylo z domova –
a snad i to čas brzy pochová!
1885
23
LEV.
KARLU MAŠKOVI.
Uprostřed pouště, v slunce žáru,
bez hlasu, zvuku, ozvěny,
nad hrobem padlých dromedárů
stál nepohnut, jak démon zmaru,
lev, pouště té král vznešený.
Však náhle krev se v zracích vzňala.
Lev skrčil se pod vášní zlou
a zježil hřívu, jež se zdála
být zlatou a jež v slunci plála,
jak aureola nad hlavou.
Tu výstřel pad’ v poušť zadumanou.
Lev zařval vzepjal obrovské
své tělo, převrátil se stranou –
a bylo na vždy, jednou ranou,
po vznešenosti královské!
1894
24
KNIHA.
Před mými zraky jako hvězda skvělá
kdys v noci tmavé zářný stanul zjev.
V sluch hudba vábná, tajemná mi zněla
a tklivý, srdce jímající zpěv,
tak tichý, jak když vánek šelestí,
a sladký, jak báj dávných pověstí.
– Kdo jsi? – já ptal se chvějícím se retem.
– Mluv, kdo tě posýlá můj rušit klid?
Snad zbloudil jsi na dlouhé pouti světem,
mám tebou zatracen, či spasen být?
Kdo jsi, ó mluv a netýrej mne déle,
jsem na vše připraven, ó mluv již směle!
– Ni jedno, ani druhé! Od původu
té země věčna, nesmrtelna jsem,
ač, prosta rouchem, velkého jsem rodu!
děl zjev ten rajské hudby ohlasem.
– Mé lokty celý objímají svět,
ty neznáš mne? – Ne! zašeptal můj ret.
25
Mnou s Mojžíšem Bůh mluvil na Sinaji,
mne v úděl nešťastným i šťastným dal,
mnou pláč i vzdechy od stvoření lkají,
mnou stejně úsměv pochopen i žal.
Dnes hlas můj bouří jest a trůny boří
a zítra zpěvem nymf, jež z vln se noří.
– Jsem chléb, jímž všichni národové žijí,
jsem pramen živý ústům žíznivým,
dnes hymnou, zítra hrobní melodijí,
vše milující, zhrdající vším.
Od věku táž, vždy jiná podobou,
ať zářím světlem, ať se brodím tmou.
– Jsem nenávistí, láskou, odpuštěním,
jsem vášní, mírem, hrůzy výkřikem,
lží, pravdy štítem, zoufalstvím i sněním
a věčně bdícím prstem Boha jsem,
ať k pomstě nebo k odplatě se zdvihá...
Ty neznáš mne? – Ne! Kdo jsi? Promluv! – Kniha!
1886
26
ZA LUĎKEM MAROLDEM.
Vzpomínám na Tebe, hochu můj zlatý,
jako se na milenku vzpomíná.
Vidím Tvé modré, smutné oko,
modré, jak obloha po jarním dešti,
smutné, jakoby slzu uronit chtělo,
chtělo – a bálo se výsměchu lidí!
Oh Ty můj hrdý, velký lyriku snivý!
Roním je za Tebe všecky ty slzy,
ukryté, potlačované,
slzy doufání, štěstí zmařeného,
slzy hněvu i pohrdání...
Teskné vy krajiny sázavské,
skalnaté, lesnaté břehy,
vzpomínáte si na dvě duše?
27
Bloudívaly tam mezi vámi,
opájely se vaším steskem,
snívaly vaším sněním.
A ta jedna, ta jedna, která tak ráda
mlčící, zadumaná hleděla do vln,
jako by s nimi toužila v moře,
ta již nepřijde víc!
Dravá, divoká vlna,
dravější ukrutné řeky,
uchvátila ji a zanesla
důvěřivou a nic netušící
v moře nejdravější, nejkrutější,
v bezedné moře, které nevrací.
S Bohem buď, hochu můj!
Proč Jsi tam nezůstal v cizině chladné,
v cizině, která tě hýčkala,
která Ti dala slávu?!
Proč Jsi tak miloval tu svoji rodnou,
tu svoji ubohou českou zem,
kterou dnes zapírají?!
S Bohem buď, hochu můj!
Kéž Ti ta tvrdá, těžká, zdupaná země česká,
kéž Ti je lehkou!
1899
28
RŮŽOVÁ JITRA.
[29]
LIST.
Nechtěla jste, abych psal Vám
každý den, jak psát jsem chtěl.
Promiňte mi! Psal jsem včera,
promiňte, já zapomněl!
Nepíšu dnes o své lásce,
vím, že při tom trapno Vám.
Píšu jen, že od nikoho
a že nic již nedoufám!
Píšu jen, že je můj život
stejně smutný, jako dřív,
že chci žíti pouze pro Vás,
a že dnes jsem – ještě živ!
1890
31
DRUHÝ LIST.
My jsme se prý milovali!
Bože! Víte o tom snad?
Víte-li, pak máme oba
v životě nač vzpomínat.
Smutně já. Vy? Těžko říci!
Ale jistě s úsměvem!
Jestli časem trpký bude,
vždy dost pýchy bude v něm.
Vzpomenem na ony chvíle
přísah dnes již bezcenných,
vzpomenem, co marných citů
a co klamu bylo v nich.
32
Vzpomenem, jak zašel náhle
sen dvou rozpálených čel,
dřív, než parfum z Vašich drobných,
něžných lístků vymizel.
1890
33
PO LETECH.
Jsme oba hrdi, oba neústupni
a cit svůj zapřít dosti síly máme.
Když budem chtít, že jsme se jednou znali,
snad za rok nepoznáme!
Pak v společnosti setkáme se časem,
kdos představí mne z přátel Vašich pluku,
Vy hlavou kývnete a mrav jak velí,
mi nepodáte ruku.
A k dovršení trpké ironie
jen zašeptáte milostně a plaše:
– Vy také píšete? Ach, ano, ano!
Já četla verše vaše!
1890
34
MODLITBA.
K nohám Vašim klekl bych,
sepjaté k Vám ruce zdvih’,
zřel v to žhavé, čisté moře
očí Vašich tajemných.
Klekl bych a ruce zved’,
jak za dávných dětských let,
kdy jsem smuten modlíval se
s vírou v to, co šeptal ret.
Paní svatá, shlédněte
dolů na zem s výše té,
dolů na to srdce v prachu,
zvedněte je, zvedněte!
35
Ale je-li bez ceny
pro Vás cit můj plamenný,
nenajde-li v srdci Vašem
modlitba má ozvěny:
Čekat budu trpěliv,
čekat budu jako dřív,
čekat budu bez reptání,
mlčky, dokud budu živ.
Vždyť i muka nejvyšší
jedna chvíle utiší.
K Bohu též se utíkáme
a ten Bůh nás neslyší!
1891
36
VALČÍK.
Co malých i velkých básníků
jím k písni se uchvátit dalo!
Co něhy a vášně a nadšení
v té písni jich vřelo a lkalo!
A já, moje paní spanilá,
tak jako v tom valčíku s Vámi,
já nemám slov, abych vylíčil,
jak opájí, dusí a mámí.
Co kouzla v té hudbě nyjící,
co žáru v tom, v zrak se Vám hroužit,
v to moře tajemné, hluboké –
Vás v loktech mít a přece toužit!
37
Ó chtěl bych tak věčně nésti Vás
tím divokým valčíkem žití,
jak ostříž, jenž hrdličku uchvátil
a krev její na spárech cítí.
Ó chtěl bych tak věčně poslouchat,
tluk Vašeho srdce jak buší,
a potom v šílené závrati
Vám u nohou vydechnout duši!
1891
38
MODLITBA.
Jako měsíc nyjící
v noci snivé, zadumané,
do snů obraz Váš mi plane
spanilý a zářící.
Z očí, jež jak hvězdy jsou,
svatá zář se na mne leje,
cítím, jak se ret můj chvěje
vroucí, tichou modlitbou.
A jak z myrrhy rozváté
vůně proud se snáší k zemi, –
cítím, dech jak úží se mi
a mám ruce sepjaté.
1891
39
BEZ NÁZVU.
V snech vidím Vás a těžko říci,
v těch nocích kterak šťasten jsem.
Vy, sladká tak a milující,
ráj probouzíte v srdci mém.
Pak na to ráno po ulici
vstříc náhodou si oba jdem’ –
Vy s chladem v přísné, vážné líci,
já s ranou v srdci zoufalém.
1891
40
NA HLUBOKÉ.
SVÉ ŽENĚ.
Zřím k našim horám, jak na stráži stojí
leb hrdou k nebi zvedajíce němy,
a myslím na Vás, duše duše mojí,
i na tu lásku Vaši k rodné zemi.
A myslím na Vás, na Vás tam v té svaté
snů našich Mekce, snící, zadumané,
v té svaté, zlaté Praze stověžaté,
kde Vašich očí zář jak nebe plane.
A zřím to místo, kde Jste včera stála
pod Jiříkem, když písně davů zněly,
„Kde domov můj?“ když hudba toužně hrála
a Vaše oči v slzách na mne zřely.
41
A dnes, můj Bože, dálný kraj nás dělí,
step, les a chlumů náruč rozepjatá –
však je to český kraj, kraj tento celý
od těchto hor až k Vám, má lásko svatá!
A kam zrak stačí, hledím do té dáli
a myslím na Vás tam v tom městě drahém.
Jak Vaše oči včera v slzách plály,
tak pláčípláči já dnes hrdostí a blahem.
A zřím k těm horám, jak na stráži stojí
leb hrdou k nebi zvédajíce němy,
a nevím sám, čí víc jsou snové moji,
zda víc miluji Vás, či rodnou zemi.
1891
42
MODLITBA PRO VELKÉ DĚTI.
Andělíčku, strážce můj,
při mně stůj, mne ochraňuj.
Nevzdaluj se, zůstaň u mne,
já jsem tvůj!
Kdybych tebe ztratit měl,
raději bych zemřít chtěl...
Slyšíš? – Jak by umíráčkem
vyzváněl!
43
ÚSMĚVY.
[45]
SLUNEČNIK.SLUNEČNÍK.
Byl z atlasu a krajek celý
a z perleti měl rukojeť.
Jak její vlas, tak zlatoskvělý
a hebounký, jak její pleť.
Když s matinkou do ulic vřavy
ji před soumrakem vedl zvyk,
všech mužů k ní se zvedly hlavy
a pohled žen děl záštím žhavý:
– Toť rozkošný je slunečník!
Leč ona, jako jedle štíhlá,
vždy chladnou pýchou zářící,
před zraky mužů jen se mihla
jak střela šumnou ulicí.
A marně blouznil útlocitný
a mnohý rek a výtečník
svůj obraz před ní kouzlil třpytný,
bylť jako pevnost nedobytný
ten atlasový slunečník!
47
Ó co jen měla pošta lásky
za pýchu její v odvetu,
co květů, vzdechů plné svazky,
co ód a sladkých sonetů!
Však nad tím vším jen s pohrdáním
se zkřivil růžový ten rtík,
neb nad vši dvornost s lásky ždáním
jí vzácným krajek překládáním
byl dražší její slunečník.
Však časem v letním odpoledni,
když v park si vyšla potají,
kde po cestách jak chodí jedni
se druzí vážně dívají:
Tu v místech, kudy křížem spějí
pod keři srovnanými v šik
dvě cesty v pestrém lidstva reji,
vždy trhl sebou v ruce její
ten atlasový slunečník.
Tam jinoch snivý v milém chladu
a stínu svěží zeleně
vždy končil svoji promenadu
a verše čítal nadšeně.
Tam v její srdce nudou zprahlé
šíp sladké první lásky vnik’,
že proti touze neobsáhlé
jak hračka bezmocným byl náhle
ten atlasový slunečník.
Ó lásko, jak znáš hlavy másti,
ty čarodějko zchytralá,
jak hravě učíš léčky klásti
na srdce světa neznalá!
48
Ó ty jsi sama nastrojila
tu léčku svůdnou v jeden mžik,
že její malá ručka bílá
jak náhodou jen upustila
ten atlasový slunečník!
Ach, kterak vzchopil se, když zhlédl,
že padl na skropenou zem,
jak dvorně sklonil se, jej zvedl
a podal jí ho s úsměvem.
Tu ona k jemně zardělému
jen zašeptla: – Dík, pane, dík!
Však ostatní, co řekla jemu,
to všecko sluchu zvědavému
již zastřel její slunečník.
Oh lásko, lásko! Od té chvíle,
když bledý měsíc vycházel,
jak šťastné, v houštinu se chýle,
dva lidi na lávce tam zřel!
Ruch města, listů šepotání
a z dáli vodotrysku vzlyk
jim k sluchu nedolétl ani
a marně lkal o slitování
ve vlhké trávě slunečník!
Co byl jim svět, co lidské řeči
a poznámky úst závistných,
když láska ze dne ke dni větší
jak výheň plála v prsou jich!
Zde v tomto žití boji tuhém
má pouze v ní vše blaho vznik
a jim se zdál být život luhem,
kde v štěstí jediným jich druhem
byl atlasový slunečník.
49
A zatím letěl čas jak střela
a při tom chvatu on, ó žel!
pro samou lásku klidně zcela
na svoje zkoušky zapomněl.
Však papínek, muž k milování,
ač méně hladký společník,
bděl zaň a – přijel z nenadání.
Oh, jak tu kvílel v jeho dlani
ten atlasový slunečník!
Pak v radosti, že milovaný
a drahý syn se nalezl,
bez vyslyšení druhé strany
jej chladně domů odvezl.
A aby v srdci nevzplál znova
cit lásky, – našel již se lík,
neb doma dokončila slova
a vlídná ruka tatínkova,
nač nevystačil slunečník.
A konec této historie?
Ten vždy je týž a jediný!
On spokojen a šťasten žije,
jest otcem četné rodiny,
však ona vzpomínek se děsí
a vzdychá: – O, ten nevděčník! –
má migrénu a hlavu věsí
a z dlouhé chvíle spravuje si
svůj atlasový slunečník.
1887
50
RYTÍŘ SMUTNÉ POSTAVY.
Kdys o lásce jen verše psával,
a v rým je halil umělý,
pod okny bledé krásky stával,
na tlukot srdce postonával
a v kostele byl v neděli:
Teď gratulaci svede s tíží,
když nový rok se dostaví,
má píchání a bolest v kříži
a ulicí se zvolna plíží,
jak rytíř smutné postavy.
Dřív mnoho švarných míval druhů,
kdy ještě živ byl starý děd,
dřív neznal, co je břímě dluhů,
pro dívčí úsměv, pohled, stuhu
by na smrt vyzval celý svět:
Teď k samotě a dumám tihne,
je skromný, sladký, laskavý,
když věřitel se v dálce mihne,
na tisíc kroků hned se vyhne,
jak rytíř smutné postavy.
51
Dřív na koncerty, promenady,
kam vznešený jen svět se bral,
on chodíval do první řady
a vždy ho plno bylo všady
a se šlechtou si tykával:
Teď šéf když časem pod brýlemi
naň pohled upře pátravý,
on za svým pultem stojí němý
a zkroušeně se dívá k zemi,
jak rytíř smutné postavy.
Dřív plápol, oheň, vášeň v zracích
a v srdci plno touhy měl,
před nikým nebyl na rozpacích
a v nejpřednějších restauracích
vždy obědval i večeřel:
Dnes doma ve svém inventáři
má vestu, kabát děravý
a s němou resignací v tváři
jde za večera k uzenáři,
jak rytíř smutné postavy...
Oh, písničkáři potměšilý,
na svoje sáhni svědomí!
Kam vlasy tvé se vytratily
a od čeho ti v tváři zbyly
ty vrásky, dítě Sodomy?
Nás všecky stejně k hříchu svádí
zlé rozkoše vír lákavý,
však potom od zrcadla mládí
z nás každý s hořkým vzdechem pádí,
jak rytíř smutné postavy.
52
ZA DNE A NOCI.
Za dlouhých nocí doma verše píši
a za dne všední prósu v kanceláři.
Se smečkou akt se za dne duch můj sváří,
za noci v rýmů potápí se číši.
Dnes, jako včera, život můj se vleče
týmž krokem stále, týmiž kolejemi.
Vždy s pérem v ruce, nakloněn a němý
zřím, jeho krev jak po papíru teče.
Za noci, za dne krvácí a kvílí
pod žhavou tíží ruky neunavné.
Za noci chmur vší mocí chce být slavné
a za dne popsati akt spousty pílí.
53
Ó próso žití, co se poesije
na srázných stupních veřejí tvých tají,
co nadějí a pohádek a bájí,
co rozsypaných květů práh tvůj kryje!
A ty jdeš slepě, nelítostný králi,
v před k orgiím se svojí milostnicí,
vždy mladistvou a po tvém boku bdící,
se smrtí, jež i tebe svůdně šálí.
Ty kráčíš v před a nevšímáš si lkání
svých poddaných a chladně šlapeš nohou
po květech, které sad tvůj krášlit mohou,
a ničíš vše, co v cestu se ti sklání.
Ó snílku, mládí! Bláhový ty lháři!
Kde jsou tvé smělé, zdivočelé plány?
Ach! Ty spí dávno v koši umačkány
pod plísní konceptů v mé kanceláři.
Teď místo v dueň žáruplné oči
a v sladká kouzla opojného jihu
se ztápím v těžkou paragrafů knihu,
až z její záhad se mi hlava točí.
Teď místo země, zaslíbené míru,
a místo hrobů starých Faraonů
jsem rád, že v prachu kanceláře tonu,
jak mumie zabalen do papíru.
54
Ba potkám-li kdy druha, s kterým kdysi
o cestách v Orient jsme blouznívali,
mne jako výheň skráně studem pálí,
když z hrobu sny ty upomínka vzkřísí.
A táže-li se: – Nu a jak se daří?
dím ze zvyku již, sotva že mne slyší:
– Za dlouhých nocí doma verše píši
a za dne všední prósu v kanceláři.
1886
55
POSLÁNÍ MILENCŮ.
O zlatá stařenko s tím vráskovitým čelem,
se skrání zapadlou a s vlasem jako len,
proč závidíte nám v svém srdci zatvrzelém
a proč je pohled váš tak stále zachmuřen?
Což ublížil jsem vám, neb ona, že den celý
je blesků pln váš zrak, jak noc před bouří zlou,
že ona bázlivá ni vstát se neosmělí,
ni k oknu přistoupit, ni pohnout záclonou?!
Nad prací skloněnou proč celý čas tak přísně
ve tmavé světnici ji trápit necháte,
mdlou vůní nábytku, váz, plných staré plísně
a svadlých muškátů jak hrobka prováté?
56
Což domníváte se, že modlitbami svými,
jak nazýváte rtů svých tajné říkání,
že steskem, vzdycháním a zraky sklopenými
před svatým patronem, jenž není k poznání,
Žeže zbožným líbáním kdes dotýkaných tretů
a věčným žehnáním růžence, který zbyl
vám z pouti z mladých let, že vyrvete ji světu
a její duši květ, jejž Bůh tam posvětil?
Ó zlatá stařenko! To není jako s vámi,
jež naříkáte jen a modlíte se zas,
by Pán Bůh od vás vzal zlý kašel, dávno známý
po celém sousedstvu a rýmy zbavil vás!
Na nebe mysleti my dosti máme času
a do té doby snad nám Pán Bůh poshoví.
Vždyť na nás přijdou též ty chvíle bílých vlasů,
kdy paměť ztratíme a zvadnem, jako vy!
Pak také dovedem do týdna sedmkráte
si sednout z večera na sešlapaný mech
a místo modlení, jak vy to činíváte,
klíč nebes upustit a usnout na humnech.
1886
57
U OKNA.
Od lesa cesta zasypána,
kam půjdem? Všude led a sníh!
Tvá jizba koberci je stlána
a jemná vůně vane z nich.
Mně jest tak volno u tvých nohou
a venku nebe pod mraky.
Ty každé chvíle spadnout mohou.
Kam jít? Ach, jaké rozpaky!
Shoď kožíšek svůj atlasový,
nač ukrývat svůj půvab v něm!
Ať padá sníh na domů krovy,
my doma v teple zůstanem!
58
Blíž okna usedneme spolu
v klín starobylých lenošek
a budem zírat do údolu
a poslouchati větru skřek.
A budem čekat utajeni
ve měkké záclon okraje,
až potok v stínu vrb se zpění
a sníh po stráních roztaje.
Až jedle na pokraji lesa
v šat jasnější se oděje
a pták, do hnízda stéblo nesa,
nám v okno skočí z aleje.
Však nyní směle blíže sedni,
mým loktům více vlády přej,
své ostýchavé zraky zvedni
a lásce mé se nevzpírej.
Viz, jak se venku k sobě tulí
ti malí ptáčci na sněti.
Pst! Tiše! Kdybychom se hnuli,
již poplašeni uletí!
A přece k našim oknům dolů
sám anděl za příklad je slal,
že máme svorně nésti spolu,
jak oni, rozkoše i žal.
59
Nuž čiňme, jak nám oni radí,
tvá ručka drobty vzdá jim dík.
Vždyť ani jaro nenahradí
nám sladký lásky okamžik!
1885
60
ŠEDIVÍME!
JANU ANTOŠOVI.
Šedivíme, šedivíme,
starý kamaráde!
Ale ať ta léta běží,
naše srdce byla svěží
a jsou dosaváde!
Šedivíme a než zvíme,
bude po všem všady.
Zmizíme, jak hrstka prachu,
ale srdcem, starý brachu,
zůstaneme tady!
1890
61
KOS.
Nad hnízdem v listech malin skrytém
ve světlém koutě doubravy
vždy písní rozechvělou citem
svit rána první pozdraví.
Jak tony flétny doubravinou
zní jeho píseň veselá
a melodií stále jinou
a jak by konce neměla!
Pro taje hvozdu, lesů divy,
pro smutek zim i jara vděk
on vždy a všude lyrik snivý
má hravých písní dostatek.
62
Od rána k večeru je skládá
vždy z nových veršů, nových slok
a neví, co je s druhy váda
o původnost, či formy krok.
On zpívá sobě, družce svojí
a tomu, kdo chce poslouchat,
co má, tím rád se upokojí
a s večerem jde klidně spat.
On nestydí se za své zvyky,
vždy vesel nese žití los
a nestará se o kritiky,
dost maje na tom, že je kos!
1885
63
POLE KRVE.
J. V. SLÁDKOVI.
[65]
KRAJINA.
Sloup zvrácený se strhanými dráty
pad’ na cestu. Před dvěma hodinami
šla po nich zvěst o vítězství a slávě.
Teď leží v blátě. Strnadi dva sami
se pod ním krčí. Čtyry bídné chaty
sem hledí s návrší, jich krov i střecha
jsou spáleny a stěny pobořeny.
Ty stromy u nich s odřenými kmeny
se klátí větrem. Pták, jenž kolem spěchá,
v nich neusedne, déšť jen na ně padá
a co jim zbylo, kořistí je bouři.
Na druhé straně zdupaná jsou lada,
v nich brázdy hluboké a prohlubiny,
dál za nimi z dvou baráků se kouří
a ostatní vše zahaleno v stíny.
67
Víc není zříti! Mrtvé pusto vládne
nad celým krajem, kam jen oko padne,
a jenom z dáli hučí ještě děla.
Před hodinou zde taky zem se chvěla!
Zde prchal nepřítel a za ním s chvatem
se hnali vítězi. Teď mrtvo je tu
a vítr s deštěm přehání se v letu.
Jen u cesty, kde nad špinavým blátem
od kulí rozbit s kříže Kristus visí,
muž raněný se ve své krvi svíjí.
Pěst zaťatou má v raně. V bláto mísí
se jeho krev a ve strhané rysy
té mroucí tváře déšť a vítr bijí.
Již plakat nemůže. Jen štká a kvílí,
řve bolestí a trhá sebou chvílí
a modlí se a v křeči hlavou hází.
Pak již jen sípe. Krčí se a plazí
a lape po vzduchu a zrakem hledá
nad sebou Krista. Vítr vlas mu zvedá
a ku kříži se svírá jeho ruka.
A přec je živ! Štká, klne zoufající
a trhá sebou, stená, šat svůj hryže.
A Kristus dolů pohlíží naň s kříže
a hlavu sklání jen, jak chtěl by říci:
– Co proti mým, co jsou ta tvoje muka!
1883
68
NAD ČERSTVÝMI HROBY.
Tak! Již jsou pohřbeni! Kdo by je počítal!
Po stech je házeli v ten šachet pustý val,
vždyť necítili víc a všichni mrtvi byli!
Na každý hrob jen kříž jim prázdný zasadili
a mlčky odešli těch druhých zakopat.
Ať spí tam v pokoji, vždyť zaslouží to snad!
Jak chmurná alej, mráz když strhá listy její,
tak v řadě za sebou ty bílé kříže čnějí.
Nic na nich nevisí, ni věnec uvadlý,
ni květ. Jen k patě jich v zem slzy zapadly
a časem havrani na některý z nich sednou
a prachu kotouče se pod jich křídly zvednou.
Toť celá okrasa!
Zem rozryta je kol
a krví zbrocena. Kde jaký trávy stvol,
je zdupán, přetrhán. Ty čerstvé, siré hroby
tak brzy nezmladnou, květ nový neozdobí
jich skráně šedivé. Ni drsné bodláčí,
ni rmen a kopřivy je přikrýt nestačí.
69
Zde nezazvoní smích ni ohlas dívčích písní,
ta místa posvátná zlá ruka nepotřísní
a každý, šlápne-li kdy na ten padlých kryt,
jak hříšník pokorně se bude v prsa bít.
Za noci hluboké i za jasného rána
zde bude pusto vždy, jen vítr smutná hrana
nad rovy bude lkát, než dále odletí.
To svatá bude zem pro celá století!
Však časem k večeru sem přibelhá se žena,
s ní vetchý přijde kmet a padnou na kolena
a ruce v modlitbách ku kříži pozvednou.
Od hrobu ke hrobu pak povlekou se tmou
a budou hledati své ztracené zde syny.
Však nenajdou jich víc! Jen hrstku svaté hlíny
a třísku ze kříže si vezmou do šátku, –
by měli do rakve po dětech památku!
1883
70
NA PŘEDNIPŘEDNÍ STRÁŽI.
Byl střelen do prsou. Jen vzkřik’ a padl,
pěst zaťal v ránu a již nehles’ ani.
Za deset minut na to ztuh’ a zchladl,
kus hlíny v ústech měl a trávu v dlani.
Tak ležel za keřem zbraň vedle sebe.
Po stráni nad ním šerý hvozd se zdvihal,
pták zpíval kdes a světlý paprsk nebe
jen ob čas mezi větvemi se míhal.
To nad ním. Dole silnice se táhla
a holý kříž stál o samotě u ní.
Kol stromy šuměly, zem žízní práhla
a mech i tráva omdlévaly vůní.
71
Zde tedy pad’. As hodinu tak ležel
sám, bez hnutí. Kraj pustý byl a němý.
Pak nejprve pes hladový kol běžel
a za ním hejno ptáků padlo k zemi.
A zas byl sám. Však potom v malé chvíli
as deset mužů vystouplo sem strání.
Ti všichni hrozně ustrašeni byli
a každý kmen dřív ohledali zbraní.
Když jej tu zhlédli, jak byl plný krve,
na všecky strany s hrůzou pohlíželi.
ŠlitŠliť za týmž cílem, jako on šel prve
a kraj v těch místech byl jim neznám celý.
Pak jeden z nich se zbraně jeho chopil.
Pse! – řekl druhý, třetí kop’ jej vztekem.
A šli zas dál. Ten smích si z něho tropil
a ten, co kopl jej, se cítil rekem.
A přišel jiný, do kapes mu sáhl,
bez duše tvor, a strhal šat mu s těla,
pak chyt’ jej za hlavu, pod keř jej vtáhl
a mechu spoustou zaházel jej zcela...
Tak zůstal sám a marně druha čekal!
Jen ptáci slétali naň, otrhali,
co na něm zbylo, a déšť s keřů stékal
jak slzy na hrob jeho ovětralý.
72
A větve stromů kostnaté a holé
jak v pláči skláněly se dolů k němu,
jich listy shrnuly se nad ním v kole
a on tak netušen tam spal v jich lemu.
Nic nehnulo jím. Věčné ticho vládlo
po celém kraji, sníh napadal kolem,
a časem hejno havranů jen padlo
na kříž, jenž zavát trčel nad údolem.
A když pak jarem zmladly staré kmeny,
tu kmeny, které zdusil dřív svou tíží,
své malé hlavy zvedly udiveny
a protáhly se prsou jeho mříží.
Jich drobné zvonky rozvily se znova,
mech přikryl jej a břečtanu list svěží,
roj ptáků, včel a vůně malinová
ni stopy nenechaly, kdo tam leží.
Jen lebka jeho, když po dlouhém čase
v tom skrytu svém již rozpadl se zcela,
od mechu vláken sama utrhla se
a dolů ku kříži se skutálela.
1884
73
ZRÁDCE.
Na jednu salvu pět měl v sobě kulí,
dvě v čele, v prsou tři. Jak hmota na zem
pad’ bez výkřiku. Potom, když jím hnuli,
byl ztuhlý již. Dva chopili jej v půli
a v zkřehlou zem jej zakopali rázem.
Proč zemřel? Zrádce byl! Čest neměl v těle!
Prch’ zbaběle a místo vykázané
za noci opustil. U nepřítele
se spasit chtěl. Toť provinění celé!
Teď sotva na hrob slza kdy mu skane!
Byl chycen, zastřelen, jak rozkaz velel,
od vlastních druhů, ku postrachu jiným.
Z nich jediný ho v srdci neoželel,
ač přes noc hrůzou tmavý vlas mu zbělel.
Tak zemře každý, kdo jak on je vinným.
74
Však přece pak se zraky sklopenými
za víru bubnů vraceli se zpátky.
Ni jeden nebyl vesel mezi nimi
a každý zvlášť šel s myšlénkami svými,
až do tábora přišli za čas krátký.
Tu teprv knězi plukovník řek’ hladce:
– Té chásce nic teď nezáleží na cti!
Kněz ale vzdych’, ret zkřivil a děl krátce:
– Co na tom, ze sta tisíc jeden zrádce,
vždyť Boha zradil jeden ze dvanácti!
1883
75
ZAPADLÝ.
Stál v horském průsmyku, jak socha, bez hnutí,
do pláště schoulil se a pušku svíral v dlani.
Noc k zemi sřítila se v němém strnutí,
on zbraň svou k sobě tisk’ a podpíral se na ni.
A stál a naslouchal. Nic! Mlčky sníh jen klad’
se v tichu hrobovém na zasypané srázy.
On na krok neviděl ni před sebe, ni v zad,
jen do tmy naslouchal, zda neblíží se vrazi.
Nic! Vše byl pouze sníh! On po kolena již
v něm stál a nehnul se, ač mráz mu hlodal skráně.
Při každém zavátí v tu noční, pustou tiš
se vzpřímil bezděky a hotovil se k ráně.
76
A znova mrtvý klid a pusto vládlo tam,
jen s výše ledovců sníh v lavinách se smekal.
On po pás v něm již stál a dosud marně, sám!
Na stráže střídání jak zkamenělý čekal.
Pak výstřel zaslechl a signal na poplach,
křik zmatený a ryk a pušek rachocení.
I děla houkla v to a zasvítila v tmách.
On zraky vytřeštil a v žilách cítil vření.
Tam bitva začala! Sem v ztracený ten kout
jen ohlas hromový se s dýmem nesl z dáli.
Krev bouřila se v něm, však on se nesměl hnout,
neb na stráž postaven byl sem v ty pusté skály!
A pak víc neslyšel a necítil ni tíž,
jež v duše záhyby se zvolna jemu kladla.
Noc byla hluboká, sníh rostl stále výš
a kdesi v daleku jen časem rána padla. – – –
Však z jitra, přemožen když prchal nepřítel
a hlídka z tábora se do skal přibrodila,
on dosud stál, jak dřív, – neb ještě bodák čněl
ze sněhu pod srázem, kde rokle včera byla.
A když jej vytáhli z té rakve prořídlé,
měl čapku do čela a pušku v ztuhlé dlani
a v řasách pod okem dvě slzy ustydlé,
cos mlčky pravící o božím slitování.
1883
77
BITVA.
Již děla hřímají! Pod vrchem v krvi
se brodí tisíce!
Na záblesk prvý,
po němž jak bouře ozvala se rána,
zem těly mrtvých rázem byla stlána.
Ó hrůzo, zděšení! V tom okamžiku
krev stydla v žilách všem z celého šiku.
Jak omámeni pušky strhli s ramen
a stanuli. Před nimi v dáli plamen
a rány děl mhou rána prorážely
a oni stáli, třásli se a chvěli
a pušky svírali do zkřehlých dlaní.
Vždyť nepřítel tu byl tak z nenadání!
A oni stáli hrůzou ustrnulí,
jak ze sna probuzeni deštěm kulí,
však nikdo z nich úst neotevřel k slovu.
78
A v dáli před nimi to blesklo znovu,
za bleskem rána mlhu rozhoupala
a celá řada, v popředí jež stála,
se rozptýlila v zděšení a křiku.
Pak nový blesk a rána v okamžiku,
to v řadách jich, a třicet mrtvých k zemi
se sřítilo. Tu každý byl jak němý
a třásl se, ne hrůzou již, však vztekem,
zrak vytřeštil a cítil se být rekem.
Hurra! Jak mraky v spoustě neobsáhlé
v před husté řady vyrazily náhle.
To nebyli víc lidé! Rozsápaní
lvi, démoni, se smrtnou v ruce zbraní,
již celé šiky v útok s sebou strhli!
Jak hejno dravců k zemi teď se vrhli,
z jich řady oheň zasálal a mžikem
se v před zas hnali znova s divým rykem.
V to z obou stran se rozhoukala děla,
zem třásla se a duněla a chvěla
a mrtví padali jak v poli klasy.
Krev tekla v proudech. Zoufající hlasy,
křik, signaly a pušek rachocení,
to vše v té náhlé, jasné záři denní
pod mraky dýmu hřmělo bouří jednou.
Smrt slavila své hody! V nepřehlednou
a dravou spoustu srazily se strany,
nad mrtvolami, jež se rozdupány
jim kladly do cesty, nad raněnými,
již svíjeli se v mukách mezi nimi.
A bez vítězství, hodiny dvě celé,
do posledního dechu nepřátelé,
79
se vraždili. Ač s krví pot se sléval
jim na těle, boj přece neumdléval!
Zde každý za oběť se klad’ své vášni
a bez rozdílu všichni byli strašni.
Ó Bože, slituj se!
Pak z nenadání
se rozleh’ signal divým třeskem zbraní
a ze všech stran jím zajásaly rohy...
To není možno! Teď, nad padlých stohy,
když tisíce jich krev zde vycedilo,
teď oheň zastavit?... A přec tak bylo!
Vše rázem utichlo, jen dým se valil
nad bojištěm a nebe v mraky halil...
Na týden příměří, jež skončí mírem!
Ta slavná zvěsť po světě půjde šírém,
na hroby mrtvých vřelé slzy skanou
a z nepřátel zas přátelé se stanou.
Ó posměchu!... Dnes vraždili se v boji,
jak zběsilí krev prolévali svoji
a za týden si padnou do objetí
a na zdraví si budou připíjeti!
1883
80
KŮŇ.
SVATOPLUKU ČECHOVI.
U prostřed pláně pusté, zasněžené
po prudkém honu do sněhu se sřítil.
Vzdych’ z hluboka, zved’ oko svoje sklenné
do tváře muže, jenž se hřívy chytil
přes hlavu jeho upadaje k zemi,
a ležel v krvi bez hnutí a němý.
Klid velebný po pláni vládl celé.
Ni havran v mrtvá role nezapadl,
jen časem v sněhu spoustě zkornatělé
to zapraskalo mrazem. Smutně kladl
se stín na lada utuhlá a hladká.
Kůň ležel v krvi. Z těla schváceného
se kouřilo a jako jinovatka
pot na něm stydl.
Muž, jenž spadl s něho,
se chvatně zvedl, otřel hrubou dlaní
sníh s bledé tváře, jak to zvíře schvácen,
rty zakřivil a mlčky, v pohrdání
stál, jako socha. – Věděl, že je ztracen!
81
V té chvíli za ním červánky již zplály.
On mlčky stál, zrak upíraje v dáli
a náhle cítil ruce své se chvěti. –
Zde byli! Všichni! První, – druhý, – třetí!
Jak vichr naň se hnali, zdivočele,
po krvi lační, zběsilí a krutí,
ne lidé, hyény, psi v lidském těle!
On hleděl na ně chvíli v ustrnutí,
pak jako strojem sražen, beze slova
kles’ na koleno, zvedl pušku, střelil –
a chybil... Chybil!... Nabil, střelil znova
a chybil zas! Již skok ho jenom dělil
od nepřítele, skok a zemře! Chtivě,
jak vlčice, po níž se feny ženou,
se vyřítil, mách’ zbraní napřaženou –
a pustil ji... Ne vykřik’, zařval divě
krev z úst i prsou se mu vyvalila.
Krev, krev! Ach ano! Jeho krev to byla!
Již chroptěl jen a jen se zapotácel.
V té chvíli druhý s duší rozsápanou
mu rozťal šavlí lebku jednou ranou,
že jako kmen na zmrzlou zem se skácel.
Pak třetí přihnal se naň jako střela,
ťal šavlí ve vzduchu až zafičela,
pliv po něm, zaklel s nenávistí v oku
a hnal se dál. Kůň jeho pouze v skoku
kus masa vyrval druhu svému z těla.
82
Tu v bolesti kůň padlý hlavu zvedl,
zrak pootevřel, na přítele vzhlédl,
vzdych’ naposledy, zamkl oči obě
a hrábnuv nohou, přitiskl ho k sobě.
1889
83
DITĚ.DÍTĚ.
Na konci vesnice, kde bídná stojí chata,
od vrátek zahradních jen třicet kroků as
je rybník hluboký a louka bařinatá.
Tam v trávě u vody a v přízi hustých řas
pln vůně rozvíjí se kyprý květ i list
a vrby na břehu jsou plny ptačích hnizd...
Dne plápol v západu již tratil se a stmíval.
Od lesů k vesnici mhy dlouhý pruh se táh’
a v světle měsíce jak řasný závoj splýval
v kraj tichý, mlčící a pohřížený v snách.
A vlny rybníka se chvěly, záříce
jak stříbro rozlité ve svitu měsíce.
Dech vůně z lesa vál, kde jaká, hvězda, plála
a stromy zroseny se leskly nad vodou,
jen zde ta sirá ves jak pustý hřbitov stála
a smutně hleděla v tu zář svých oken tmou.
Vždyť z dáli ze dvou stran se blížil nepřítel
a před ním zděšení a strach a nářek šel.
84
Jak stádo splašené do lesů prchlo všecko.
Však ovčák vísky té, jenž svým jen život zval,
měl ženu nemocnou a malé ještě děcko,
ten v chatě u vody až do dnes vytrval.
A ta noc měsíčná, jež vládla nad krajem,
jej našla spícího u ženy sladkým snem.
A měsíc nad lesy vždy zářivěji planul,
mha rostla v bařinách a v poli mrtvý klid.
Z vod tichých stojatých vzduch studený sem vanul
a kolem bez hnutí se stromy zdály být.
Však potom u lesa, kde šerý úvoz byl,
to ticho náhle stín dvou mužů přerušil.
Z nich prvý přichvátal sem se spoceným koněm
a stanul u vody jak socha v rozpacích.
Do stanu druhů svých, kde všichni prahli po něm,
byl poslán s rozkazem a zprávou novin zlých.
A v rokli druhý muž byl sedlák zoufalý,
jejž z chaty otcovské do lesů vyhnali.
Tak blíže sebe dva tu stáli nepřátelé.
Zde chlubné vítězství, tam slepá nenávist!
Nač přemítati dál?!... Muž v doubravině ztmělé
v líc pušku přiložil a schoulil se jak list.
A pak jen kůň se vzpjal a prch’ do pustých lad
a mladý důstojník jak hmota k zemi pad’.
A ta noc měsíčná, jež nad ním klenula se
se září zlatých hvězd a s tichem posvátným,
ta rosou skropila tvář jeho v trávy řase
a květy stínily jej měkkým listem svým.
A když pak rána svit v tu pustou šlehl tiš,
tvář jeho zsinalá a ztuhlá byla již.
85
A z chaty ovčácké pak dítě vyšlo bosé,
bez druha, v košilce a spatřilo jej tam.
Byl všecek krvavý, vlas potřísněný, v rose
a vytřeštěný zrak již zasnoubil se tmám.
Pták píti chtějící, když u vody jej zhléd’,
pln strachu, zděšení, jak splašen dal se v let.
Však ono radostí si v ručky zatleskalo,
šlo blíže, výskalo, jak červánek se rdíc,
se smíchem do týla si čapku jeho dalo,
a šťastné, o smrti ni zdání nemajíc,
si sedlo u něho v dne prvním plameni –
a třískou páralo mu zlaté třepení.
1884
86
PÍSEŇ UMÍRAJÍCÍCH.
Ty nechte ležeti, kdo mrtvi jsou,
tam, kde kdo padl, pokojně ať dříme!
My ale živí s lebkou rozrytou
se ještě k sobě zvolna doplazíme.
Nuž tedy sem, kde krví páchne zem,
kde četa druhů tichý hrob nám střeží.
Je dvacet jich a všichni s olovem
a mírem v srdci vedle sebe leží.
Po boku mrtvých snáz se umírá!
Kdo vzdychá? Zticha! Nechte krev, ať teče,
ať rána svírá se a rozevírá!
Kol táhne smrt a lup svůj s sebou vleče.
87
Jsme její! Zticha! Což tu znamená
hrob tisíců, když kolébkou je spásy!
V nás lidskost vítězí a vznešená
krev ssedlou s bílých rukou umývá si.
Kdo klne? Zticha! Ztajte dech i hlas
a nechte klidně tuhnout svoje údy.
Tak jiní zemřeli a zemrou zas
na loži této zkrvavené půdy.
Dřív nebo pozděj, to vše jedno jest,
vždyť žít i zemřít stejně zákon velí
a vděčná historie na počest
nám ráda obětuje svazek celý.
Co chcete víc? Ten lán zde krvavý
po věky za nás mluvit bude k Bohu
a lidstvo budoucí nám postaví
den každý pomník – z čerstvých mrtvol stohů!
88
TRILKY.
[89]
JAROSLAVU VRCHLICKÉMU.
Odpověď na list ze dne 2. července 1879
Teď, mistře, věřím, že ta Babel jest,
kde ani jiskry poctivosti není.
Mdlá světla nalezl jsem místo hvězd,
po nichž jsem ruce spínal v roztoužení,
a za nimi – kraj pustý, pustých cest.
Jak nad pergamen dávných otců, v snění
se nad Tvým listem skláním s pokorou.
Já dítě byl, Ty s láskou, bez myšlení,
mně, cizímu, Jsi podal ruku Svou.
Mé vezmi díky!... Vlny dmou se chvatem,
zpět nelze víc, nuž tedy v před, jen v před,
do proudu veslo s vůlí v ňadru vzňatém!
91
Již vlajka rozvinuta, nelze zpět!
Tvé heslo na ní, čisté duše květ, –
Hleďhleď: – Vytrvalost, práce – hoří zlatem!
1884
92
SVÝM TRILKŮM.
V skleníku mé duše jste mi vyklíčily,
teplem svého srdce jsem vás hřál,
krůpěje mé krve rosou vaší byly,
každý lístek žhavým leskem plál, –
z ohně nadšení jste barvy svoje pily.
Přišel cizí, jenž vás neznal dřív,
setřel vaši barvu, listy potrhal,
v jinou půdu vsadil, jiné jméno dal,
směle vystavil vás na odiv.
A tu vyškolená, věčně slavná jury,
přísná, spravedlivá zvedla hlas,
– Originál! – řekla, zakroutila kníry...
Pojďte, moje květy, nedám si vás vzít,
stopu svoji vámi značenu chci mít,
Pojďtepojďte, ať vám barvu vrátím zas!
1898
93
POMNĚNKY.
Jak dnes ji vidím v prostřed potoka
stát na kameni. Pomněnky má v dlani
a můstek zmizel. Dýchá z hluboka
a zrak můj v sladké rozkoši tkví na ní.
Co nyní? Ah! Střevíček promoká!
A dosud zřím, jak zbaviv rozpaků
to bledé dítě vedl jsem je k stráni
po úzké stezce v snětí soumraku,
když červánek již v posledním byl plání.
Jí z očí planul díků paprslek,
já třásl se a zmaten šeptal: – Prosím!
Ó modré oči! Jaký žár a vděk!
Ó vzpomínky! Teď slzami vás rosím
a s bázní, úzkostí si v srdci nosím
Dvédvé nevadnoucích pomněnek.
1883
94
HRA SVĚTLA.
Svit žhavých červánků již zvolna dohasíná.
Pod snětí příkrovem, ve stínu podél řeky,
kde dlouhá řada vrb se v hustou klenbu spíná,
je trávník zrosený a jako hedbáv měkký.
Hle barva oblohy již bledá jest a siná.
Zde čekám v úkrytu. Po stezce od paseky
vždy samu vídám ji sem chodit za večera,
neb chata otcova i les je nedaleký.
Však dnes již temno jest a mlha vstala šerá.
A přece! Přišla! Ah! Toť její krok byl smělý!
Já slyšel, jak se tmou tu v keřích mihla kdesi
i kterak zazvonil zpěv na rtech její vřelý.
Však sotva ozvěnou jej vrátily zas lesy,
tu měsíc vesele se prodral mraků směsí –
Aa stříbra záplavou kraj náhle zplanul celý.
1883
95
ODPOVĚĎ.
DRU. E. ZÍTKOVI.
Vím, vím, že osud drážditi se nedá,
– to každý z nás se časem dovídá! –
Má v ruce důtky, hrozivě je zvedá
a všecka záda jimi vystřídá,
až člověk prohne se a dvéře hledá.
Však samá sladkost též se přejídá
a zhořkne záhy, jako zhořkla pro mne.
Mé touhy proto jsou až k smíchu skromné,
jich vrchol: – Jen když Pán Bůh zdraví dá!
Mně dostačí, že nejsem více sám,
že žiju pro děti mne milující
a několik že dobrých přátel mám,
Jižjiž k rakvi mé mi – S Bohem – přijdou říci
a večer vzpomenou mne při sklenici
Aa politují: – Nu, tak už je tam!
1897
96
DVĚ HVĚZDY.
Tma olověná padla na řeku.
Stesk jako had se plazil krajinoukrajinou,
dech ztajený, až úzko člověku.
Pak bílé světlo zahořelo tmou, –
to hvězda zaskvěla se v daleku.
A její svit pod řeky hladinou,
jak zlata žhavého by na dno vlil,
se v jasný plamen vzňal a roznítil.
Dvě hvězdy náhle do tmy noci vrou!
A čím noc k zemi padá temněji,
tím víc ty hvězdy září temnotou
a stále víc a stále žhavěji...
Ta prvá k zemi, druhá do nebe,
jak duše dvě, jež myslí na sebe –
Aa k sobě nesmějí!
1898
97
NEŽ SE NADĚJEŠ...
K. V. RAISOVI.
A tak to všecko mizí z nenadání,
než naděješ se, nevíš ani jak!
Sníš chvíli, dumáš s nachýlenou skrání,
jak ve snu blahém přivřený máš zrak
a otevřeš ho, – po všem ani zdání.
To nejsou květy, to jsou sněhy v stráni,
to nejsou písně, to je větru svist.
Je podzim, tmí se, padá žlutý list
a bílá mlha táhne šerou plání.
Vše kolem tebe jak by vychladlo,
ba i to slunce, jež se v západ sklání,
jen posměšné ti strojí divadlo.
Ty zrakem zmámen bloudíš po oblacích
a nevidíš pro samé slzy v zracích,
Žeže tvoje slunce – dávno zapadlo!
1897
98
IN MEMORIAM.
Jaroslavu Vrchlickému k čtyřicátým narozeninám.
V šumu, jímž víří dnes již od svítání
čamary, fraky, bílé rukavice,
v úsměvech, šeptu vroucích blahopřání,
při nichž plá oko, chví se ret i líce, –
zda také slyšíš ptáka zatíkání?
Přiletěl k Tobě, nahléd’ do světnice,
zazpíval chuďas chudě jen, jak umí,
a zase ulét’ přes vody a chlumy.
Bylo mu líto; že dát nemoh’ více.
Jest-li jej časem uzříš pod oblaky
v přírodě volné, tam, kde lidí není,
nech na něm chvíli spočinout své zraky!
A jestli někdy pro své potěšení
přiletí k Tobě, až se časy změní, –
Neplaš ho! Hoď mu drobtů trochu taky!
1893
99
SMÍCH.
Pro hloupost jsem dříve plakal,
život naučil mne smát.
Dříve k slzám jen mne lákal,
teď se směji rád,
třeba kousal jako šakal.
Pohřbené ať v hrobě stlívá,
z hrobu též květ vypučí.
Zkušený jen hlavou kývá, –
člověk se smát naučí.
Dnes má bolest nesahá
ani k srdci raněnému,
věř mi, duše předrahá.
Dnes se umím zasmát všemu,
třeba žití ztracenému.
Hahaha!
1899
100
PŘIŠLO...
Přišlo ráno, jaké po noci chodívá,
ale mne neprobudilo,
přišlo jaro, které vše v květy odívá,
lhostejné, chladné mi bylo,
přišla láska, jež se až v duši podívá...
Hluché zvuky! Co tady u mne chcete?
Nechte mne, mně se tak hezky spí!
Ty Vaše rolničky dutě tak zní.
Co chcete ode mne? Nechte mne, jděte!
Chcete mne vzkřísit pro nový zmar?
Vykoupit? – Jakou cenou? – – –
Přijď třeba kouzlo tisíci jar:
Najde jen půdu vysílenou,
ušlapanou, uhnětenou
Vv suchopar!
1899
101
OBZORY NA MÝCH STĚNÁCH.
F. KAVÁNOVI.
Přírody dítě jsem, vyrost’ jsem v ní,
kojenec ponurých dálek,
širokých obzorů. Jak se v nich sní!
Tam vždy jen člověk mne zalek’,
bez něho byly mně milejší.
Nyní je mám zas kol sebe.
Jsou mi tak známé a blízké a milé.
Vidím jen obzory zasmušilé
a smírné, hluboké nebe.
A já se dívám v ty hloubky a srázy,
po nichž i vichr se smekal,
a necítím, že mi kdo schází!
Dřív jsem se člověka lekal,
teď, jak bych někoho čekal –
A není mi líto, že nepřichází.
1899
102
CHODILO KE MNĚ JARO.
Chodilo ke mně jaro v snách,
vše bylo plno světla.
V jizbě mi hořelo zlato a nach,
na okně myrta květla,
a já si šťasten zas k srdci sáh’.
Potom se střízlivý vzbudil den
a moje vyprahlá ústa
šeptala ještě sta sladkých jmen, –
jizba má byla již pusta.
Jaro! Já zřel mu v oči tak z blízka,
celou svou duší mu letěl vstříc.
Zašlo! Je temno. Jen v dáli se blýská. – – –
Jaro již nechodí ke mně víc,
vyhne se kroků na tisíc
Aa mně tak hrozně se stýská!
1899
103
VÍLA.
Studánko, slituj se, dej vody živé,
mrtvé bych srdce vzkřísit moh’!
– Nemám jí, ženy ji vypily divé,
kalíšek by ti nepomoh’,
ale dám radu, děťátko snivé.
Vílu znám, bílou, jak padlý sníh,
černé jak havran má vlasy,
nebeský úsměv, hedvábné řasy,
v řasách dvé očí plamenných.
Dojdi k ní! – – Nechoď! Nevěř těm lžím,
zlé by ti uchystala,
nechoď k těm očím plamenným!
Nechoď k ní! Srdce by tobě vzala,
nevěrným milencům užívat dala,
Víckrátvíckrát bys neshledal se s ním!
104
ZA NĚČÍM.
Za něčím jsem se hnal,
nevím za čím!
Pospíchal, letěl v dál
letem ptačím,
udýchán znovu v běh se dal.
Přes strniště, půdu kamenitou
utíkal jsem, volal: – Ku předu!
zoufal a stanul k posledu
s bolavou duší, nohou zrytou.
Pot s čela setřel a víry prost
přec ještě zraky jsem upíral v dáli,
v dáli, kde nový zas oheň vzrost’.
Dvě oči smutné jím v oči mé plály,
doufal jsem, říkal: – Ideály.
Ach! – Bláhovost!
1899
105
VĚČNÉ A VELKÉ...
PROF. DRU. J. HLAVOVI.
Věčné a velké, jež v Bohu pramení,
probouzí, živí a posvěcuje,
v titana člověka promění,
oslepuje a usmrcuje – – –
to je umění.
Klekni a modli se vší vírou svou, –
nedosáhneš a nedostihneš!
Jen jako bludička se mihneš,
dole, tam u nohou.
Všecko dej, co kdy jen člověk dává,
krev, duši, lásku, jíž uhýčkán,
sobectví, jímž se velkým stává –
Padneš na těle, duši zdrán,
vysílen, uštván a uplván...
To je sláva!
1899
106
HARFA.
PANÍ HANĚ KVAPILOVÉ.
Harfa – měkká lidská duše,
život na ni hrá.
Jeho drsná ruka suše
struny napíná,
bije v ně a rve je hluše.
Harfa naříká a kvílí,
až ta ruka zlá
v divoké a kruté chvíli
struny spřetrhá.
Nu, co s tebou teď?
Slyšíš? Máj na dvéře ťuká!
Žádná odpověď!...
Naposled se pohne ruka
a ta harfa sladkozvuká
Padá mezi smeť.
107
MOJE VERŠE.
Smutné verše psal jsem v mládí,
nikdo nečet’ jich.
Sem tam dva tři kamarádi
a pár touživých
dívčích očí – ach, to svádí!
Kdos pak z učených
děl: – V tom citu není trochu.
Přikýv’ jsem: – Máš pravdu, hochu!
Nu – a tak jsem ztich’.
Teď je mnohdykrát,
jako když se vlny zvednou,
v duši cítím hrát.
Tváře blednou, vlasy šednou. – – –
Kež bych je moh’ ještě jednou,
Ještěještě jednou psát!
1898
108
OBSAH.
Hrst popela.
Dobrou noc9
Po letech11
Komedie13
Ku předu15
Píseň z našeho století16
Nápis na hrob18
Ukolébavka19
Fragment20
Vzpomínka21
Lev24
Kniha25
Za Luďkem Maroldem27
Růžová jitra.
List31
Druhý list32
Po letech34
Modlitba35
Valčík37
Modlitba39
Bez názvu40
Na Hluboké41
Modlitba pro velké děti43
Úsměvy.
Slunečník47
Rytíř smutné postavy51
Za dne a noci53
Poslání milenců56
U okna58
Šedivíme61
Kos62
[109]
Pole krve.
Krajina67
Nad čerstvými hroby69
Na přední stráži71
Zrádce74
Zapadlý76
Bitva78
Kůň81
Dítě84
Píseň umírajících87
Trilky.
Jaroslavu Vrchlickému91
Svým trilkům93
Pomněnky94
Hra světla95
Odpověď96
Dvě hvězdy97
Než se naděješ98
In memoriam99
Smích100
Přišlo101
Obzory na mých stěnách102
Chodilo ke mně jaro103
Víla104
Za něčím105
Věčné a velké106
Harfa107
Moje verše108
E: dp + sf; 2002
[110]