VÍLA.

Jan Červenka

VÍLA.
Studánko, slituj se, dej vody živé, mrtvé bych srdce vzkřísit moh’! – Nemám jí, ženy ji vypily divé, kalíšek by ti nepomoh’, ale dám radu, děťátko snivé. Vílu znám, bílou, jak padlý sníh, černé jak havran má vlasy, nebeský úsměv, hedvábné řasy, v řasách dvé očí plamenných. Dojdi k ní! – – Nechoď! Nevěř těm lžím, zlé by ti uchystala, nechoď k těm očím plamenným! Nechoď k ní! Srdce by tobě vzala, nevěrným milencům užívat dala, Víckrátvíckrát bys neshledal se s ním! 104