DVĚ HVĚZDY.

Jan Červenka

DVĚ HVĚZDY.
Tma olověná padla na řeku. Stesk jako had se plazil krajinoukrajinou, dech ztajený, až úzko člověku. Pak bílé světlo zahořelo tmou, – to hvězda zaskvěla se v daleku. A její svit pod řeky hladinou, jak zlata žhavého by na dno vlil, se v jasný plamen vzňal a roznítil. Dvě hvězdy náhle do tmy noci vrou! A čím noc k zemi padá temněji, tím víc ty hvězdy září temnotou a stále víc a stále žhavěji... Ta prvá k zemi, druhá do nebe, jak duše dvě, jež myslí na sebe – Aa k sobě nesmějí! 1898
97