NAD ČERSTVÝMI HROBY.

NAD ČERSTVÝMI HROBY.
Tak! Již jsou pohřbeni! Kdo by je počítal! Po stech je házeli v ten šachet pustý val, vždyť necítili víc a všichni mrtvi byli! Na každý hrob jen kříž jim prázdný zasadili a mlčky odešli těch druhých zakopat. Ať spí tam v pokoji, vždyť zaslouží to snad! Jak chmurná alej, mráz když strhá listy její, tak v řadě za sebou ty bílé kříže čnějí. Nic na nich nevisí, ni věnec uvadlý, ni květ. Jen k patě jich v zem slzy zapadly a časem havrani na některý z nich sednou a prachu kotouče se pod jich křídly zvednou. Toť celá okrasa! Zem rozryta je kol a krví zbrocena. Kde jaký trávy stvol, je zdupán, přetrhán. Ty čerstvé, siré hroby tak brzy nezmladnou, květ nový neozdobí jich skráně šedivé. Ni drsné bodláčí, ni rmen a kopřivy je přikrýt nestačí. 69 Zde nezazvoní smích ni ohlas dívčích písní, ta místa posvátná zlá ruka nepotřísní a každý, šlápne-li kdy na ten padlých kryt, jak hříšník pokorně se bude v prsa bít. Za noci hluboké i za jasného rána zde bude pusto vždy, jen vítr smutná hrana nad rovy bude lkát, než dále odletí. To svatá bude zem pro celá století! Však časem k večeru sem přibelhá se žena, s ní vetchý přijde kmet a padnou na kolena a ruce v modlitbách ku kříži pozvednou. Od hrobu ke hrobu pak povlekou se tmou a budou hledati své ztracené zde syny. Však nenajdou jich víc! Jen hrstku svaté hlíny a třísku ze kříže si vezmou do šátku, – by měli do rakve po dětech památku! 1883
70