ZAPADLÝ.

ZAPADLÝ.
Stál v horském průsmyku, jak socha, bez hnutí, do pláště schoulil se a pušku svíral v dlani. Noc k zemi sřítila se v němém strnutí, on zbraň svou k sobě tisk’ a podpíral se na ni. A stál a naslouchal. Nic! Mlčky sníh jen klad’ se v tichu hrobovém na zasypané srázy. On na krok neviděl ni před sebe, ni v zad, jen do tmy naslouchal, zda neblíží se vrazi. Nic! Vše byl pouze sníh! On po kolena již v něm stál a nehnul se, ač mráz mu hlodal skráně. Při každém zavátí v tu noční, pustou tiš se vzpřímil bezděky a hotovil se k ráně. 76 A znova mrtvý klid a pusto vládlo tam, jen s výše ledovců sníh v lavinách se smekal. On po pás v něm již stál a dosud marně, sám! Na stráže střídání jak zkamenělý čekal. Pak výstřel zaslechl a signal na poplach, křik zmatený a ryk a pušek rachocení. I děla houkla v to a zasvítila v tmách. On zraky vytřeštil a v žilách cítil vření. Tam bitva začala! Sem v ztracený ten kout jen ohlas hromový se s dýmem nesl z dáli. Krev bouřila se v něm, však on se nesměl hnout, neb na stráž postaven byl sem v ty pusté skály! A pak víc neslyšel a necítil ni tíž, jež v duše záhyby se zvolna jemu kladla. Noc byla hluboká, sníh rostl stále výš a kdesi v daleku jen časem rána padla. – – – Však z jitra, přemožen když prchal nepřítel a hlídka z tábora se do skal přibrodila, on dosud stál, jak dřív, – neb ještě bodák čněl ze sněhu pod srázem, kde rokle včera byla. A když jej vytáhli z té rakve prořídlé, měl čapku do čela a pušku v ztuhlé dlani a v řasách pod okem dvě slzy ustydlé, cos mlčky pravící o božím slitování. 1883
77