ZAPADLÝ.
Stál v horském průsmyku, jak socha, bez hnutí,
do pláště schoulil se a pušku svíral v dlani.
Noc k zemi sřítila se v němém strnutí,
on zbraň svou k sobě tisk’ a podpíral se na ni.
A stál a naslouchal. Nic! Mlčky sníh jen klad’
se v tichu hrobovém na zasypané srázy.
On na krok neviděl ni před sebe, ni v zad,
jen do tmy naslouchal, zda neblíží se vrazi.
Nic! Vše byl pouze sníh! On po kolena již
v něm stál a nehnul se, ač mráz mu hlodal skráně.
Při každém zavátí v tu noční, pustou tiš
se vzpřímil bezděky a hotovil se k ráně.
76
A znova mrtvý klid a pusto vládlo tam,
jen s výše ledovců sníh v lavinách se smekal.
On po pás v něm již stál a dosud marně, sám!
Na stráže střídání jak zkamenělý čekal.
Pak výstřel zaslechl a signal na poplach,
křik zmatený a ryk a pušek rachocení.
I děla houkla v to a zasvítila v tmách.
On zraky vytřeštil a v žilách cítil vření.
Tam bitva začala! Sem v ztracený ten kout
jen ohlas hromový se s dýmem nesl z dáli.
Krev bouřila se v něm, však on se nesměl hnout,
neb na stráž postaven byl sem v ty pusté skály!
A pak víc neslyšel a necítil ni tíž,
jež v duše záhyby se zvolna jemu kladla.
Noc byla hluboká, sníh rostl stále výš
a kdesi v daleku jen časem rána padla. – – –
Však z jitra, přemožen když prchal nepřítel
a hlídka z tábora se do skal přibrodila,
on dosud stál, jak dřív, – neb ještě bodák čněl
ze sněhu pod srázem, kde rokle včera byla.
A když jej vytáhli z té rakve prořídlé,
měl čapku do čela a pušku v ztuhlé dlani
a v řasách pod okem dvě slzy ustydlé,
cos mlčky pravící o božím slitování.
1883
77