SLUNEČNIK.SLUNEČNÍK.
Byl z atlasu a krajek celý
a z perleti měl rukojeť.
Jak její vlas, tak zlatoskvělý
a hebounký, jak její pleť.
Když s matinkou do ulic vřavy
ji před soumrakem vedl zvyk,
všech mužů k ní se zvedly hlavy
a pohled žen děl záštím žhavý:
– Toť rozkošný je slunečník!
Leč ona, jako jedle štíhlá,
vždy chladnou pýchou zářící,
před zraky mužů jen se mihla
jak střela šumnou ulicí.
A marně blouznil útlocitný
a mnohý rek a výtečník
svůj obraz před ní kouzlil třpytný,
bylť jako pevnost nedobytný
ten atlasový slunečník!
47
Ó co jen měla pošta lásky
za pýchu její v odvetu,
co květů, vzdechů plné svazky,
co ód a sladkých sonetů!
Však nad tím vším jen s pohrdáním
se zkřivil růžový ten rtík,
neb nad vši dvornost s lásky ždáním
jí vzácným krajek překládáním
byl dražší její slunečník.
Však časem v letním odpoledni,
když v park si vyšla potají,
kde po cestách jak chodí jedni
se druzí vážně dívají:
Tu v místech, kudy křížem spějí
pod keři srovnanými v šik
dvě cesty v pestrém lidstva reji,
vždy trhl sebou v ruce její
ten atlasový slunečník.
Tam jinoch snivý v milém chladu
a stínu svěží zeleně
vždy končil svoji promenadu
a verše čítal nadšeně.
Tam v její srdce nudou zprahlé
šíp sladké první lásky vnik’,
že proti touze neobsáhlé
jak hračka bezmocným byl náhle
ten atlasový slunečník.
Ó lásko, jak znáš hlavy másti,
ty čarodějko zchytralá,
jak hravě učíš léčky klásti
na srdce světa neznalá!
48
Ó ty jsi sama nastrojila
tu léčku svůdnou v jeden mžik,
že její malá ručka bílá
jak náhodou jen upustila
ten atlasový slunečník!
Ach, kterak vzchopil se, když zhlédl,
že padl na skropenou zem,
jak dvorně sklonil se, jej zvedl
a podal jí ho s úsměvem.
Tu ona k jemně zardělému
jen zašeptla: – Dík, pane, dík!
Však ostatní, co řekla jemu,
to všecko sluchu zvědavému
již zastřel její slunečník.
Oh lásko, lásko! Od té chvíle,
když bledý měsíc vycházel,
jak šťastné, v houštinu se chýle,
dva lidi na lávce tam zřel!
Ruch města, listů šepotání
a z dáli vodotrysku vzlyk
jim k sluchu nedolétl ani
a marně lkal o slitování
ve vlhké trávě slunečník!
Co byl jim svět, co lidské řeči
a poznámky úst závistných,
když láska ze dne ke dni větší
jak výheň plála v prsou jich!
Zde v tomto žití boji tuhém
má pouze v ní vše blaho vznik
a jim se zdál být život luhem,
kde v štěstí jediným jich druhem
byl atlasový slunečník.
49
A zatím letěl čas jak střela
a při tom chvatu on, ó žel!
pro samou lásku klidně zcela
na svoje zkoušky zapomněl.
Však papínek, muž k milování,
ač méně hladký společník,
bděl zaň a – přijel z nenadání.
Oh, jak tu kvílel v jeho dlani
ten atlasový slunečník!
Pak v radosti, že milovaný
a drahý syn se nalezl,
bez vyslyšení druhé strany
jej chladně domů odvezl.
A aby v srdci nevzplál znova
cit lásky, – našel již se lík,
neb doma dokončila slova
a vlídná ruka tatínkova,
nač nevystačil slunečník.
A konec této historie?
Ten vždy je týž a jediný!
On spokojen a šťasten žije,
jest otcem četné rodiny,
však ona vzpomínek se děsí
a vzdychá: – O, ten nevděčník! –
má migrénu a hlavu věsí
a z dlouhé chvíle spravuje si
svůj atlasový slunečník.
1887
50